Z totálního vyhoření po narození druhého dítěte se dostala až k neuroterapii, která dnes pomáhá dalším lidem vracet se z režimu přežívání zpět k síle a vnitřnímu klidu. Petra Vogelová pro Marianne.cz otevřeně mluví o tom, co se stane, když dlouhodobě ignorujeme signály vlastního těla, proč nestačí jen „víc odpočívat“ a jak se naučila přestat vnímat péči o sebe jako luxus.
Její cesta k neuroterapii nezačala v ordinaci ani u pracovního stolu, ale v momentě, kdy už dál nemohla. Její vlastní vyhoření a fyzické a psychické vyčerpání ji dovedly postupně k neurovědě, neuroterapii a nakonec i k práci s lidmi, kteří stejně jako ona kdysi fungují dlouhodobě „na doraz“.
Kdy jste si řekla, že právě neuroterapie je cesta, po které se chcete vydat?
Přivedlo mě k ní mé vlastní osobní dno a totální fyzické i psychické vyhoření po narození druhého dítěte. Syn prožíval silné alergie, neustále plakal, já dlouhodobě nespala a došla jsem do fáze, kdy jsem si přála skončit v nemocnici jen proto, abych se mohla vyspat a někdo mi uvařil. Když jsem pak z té nemocnice odcházela s neschopností zvednout se, chodit a se záněty v těle, uvědomila jsem si, že přesně takhle to dopadá, když ignorujeme signály vlastního těla a dovedeme sami sebe až na hranici absolutního vyčerpání. Klíčový zlom nastal, když mi zavolala kamarádka a řekla mi o metodě založené na epigenetice. Vyzkoušela jsem to na sobě a v tu chvíli věděla, že jsem našla svou cestu.
Co následovalo?
O měsíc později už jsem seděla na prvním výcvikovém semináři. Výsledky mě natolik zasáhly, že jsem se rozhodla jít do hloubky. Absolvovala jsem odborné vzdělání na EEG Institutu, ze své vlastní iniciativy načetla desítky odborných knih o neurovědě a po druhé mateřské jsem se dokonce vrátila na univerzitu k dalšímu vysokoškolskému studiu, abych měla pro svou praxi ten nejpevnější teoretický i praktický základ.
Neuroterapie tedy nebyla jen profesní volba, ale hlavně způsob, jak porozumět sama sobě.
Byl to jednoznačně způsob, jak zachránit sama sebe. Vůbec to na začátku nebyl profesní plán. Potřebovala jsem porozumět tomu, proč se cítím tak zoufale a beznadějně, proč moje tělo reaguje tak extrémně, proč nefungují běžné rady a proč selhává má vlastní vůle. Dnes s pokorou děkuji za to, že jsem si tím dnem prošla. Díky tomu dokážu do hloubky chápat klienty, kteří naproti mně sedí. Když k někomu hovořím o přetíženém nervovém systému, nemluvím k němu ze skript, ale z vlastní prožité zkušenosti.
Zmiňujete totální vyhoření. Kdy jste si uvědomila, že už nejde jen o obyčejnou únavu, ale že potřebujete něco změnit?
Obyčejnou únavu dospíte za víkend nebo po jedné dobré noci. Vyhoření se pozná podle toho, že vám odpočinek nepomáhá, nemáte kde brát energii a tělo začne vypínat své základní funkce. U mě ten bod přišel v období, kdy hlava sice hrozně chtěla fungovat a být užitečná, ale tělo mi dalo ráznou stopku. I jen zvednout se ráno z postele vyžadovalo extrémní sebepřekonání. Jediné, co mě v té době drželo na nohách a nedovolilo mi se úplně složit, byl pocit mateřské odpovědnosti, že musím kvůli dětem zvládnout další den. V ten moment mi začalo docházet, že to není selhání mého charakteru, ale extrémní přetížení. Organismus přešel do záchranného stavu zamrznutí, protože v módu chronického přežívání už jednoduše neměl z čeho čerpat.
Měla jste někdy pocit, že jako máma musíte všechno zvládnout, i když vám nebylo dobře? A změnil se díky vaší zkušenosti pohled na mateřství a péči o sebe?
Samozřejmě, chytila jsem se do té nejběžnější pasti: žít v pocitu, že musím být dokonalá a všechno obsloužit sama. Někde uvnitř jsem byla přesvědčená, že za obětování se pro rodinu dostanu neexistující medaili. Věřila jsem, že ostatní mámy to přece zvládají, a pokud to nezvládnu já, znamená to, že jsem jako člověk úplně selhala. Že jsem bezcenná, k ničemu a jsem tu vlastně úplně zbytečně. Dnes už vím, že spokojené a zdravé dítě nemůže vyrůst vedle zničené a vyčerpané mámy. Dětský nervový systém nenačítá naši fasádu, ale naše vnitřní a tělesné nastavení. Péče o sebe už pro mě není luxus ani sobectví, ale základní zodpovědnost. Když lampa nemá olej, nemůže svítit pro ostatní.
Co vám v období vyhoření skutečně pomohlo? Byla to terapie, lidé kolem vás, práce s tělem a mozkem, nebo spíš kombinace všeho?
Byla to kombinace několika faktorů. Prvním krokem bylo přijetí reality a odvaha říct si o pomoc. Sehnat hlídání, zjednodušit život na minimum a přestat se izolovat kvůli domnělým povinnostem. Rozumově jsem sice všechno věděla, ale moje tělo pořád jelo v módu ohrožení. Skutečný obrat nastal až ve chvíli, kdy jsem spojila práci s myslí a biologií těla přes různé techniky, které se po letech spojily do dnešní podoby neuroterapie. Teprve když jsem začala dávat přes nervovou soustavu tělu fyzický signál bezpečí, celá skládačka do sebe začala zapadat a energie se postupně vrátila.
Dnes pracujete s lidmi, kteří často přicházejí až ve chvíli, kdy dlouho fungují „na doraz“. Jak poznáte, že člověk není jen unavený, ale jeho nervový systém už volá o pomoc?
Poznáte to tak, že v životě zmizí tvořivost, nadhled a přirozená radost. Člověk s přetíženým nervovým systémem neustále reaguje buď přehnaně (podrážděnost, výbuchy vzteku, panika, úzkost), nebo zamrzne (pocit odpojení od těla, chronická mlha v hlavě, pocit, že je mu všechno jedno, obrovská těžkost v těle). Často se přidávají psychosomatické projevy, jako jsou poruchy spánku, nemožnost „vypnout mozek“, zablokovaná páteř, zažívací potíže nebo alergie, aniž by lékařské nálezy ukazovaly konkrétní patologii. Tělo zkrátka drží neustálý poplach.
Neuroterapie může znít pro člověka, který se s ní nikdy nesetkal, trochu abstraktně. Co se při ní vlastně děje a co může člověk reálně pocítit nebo změnit ve svém každodenním životě?
Většina lidí si pod neuroterapií představí klasický EEG biofeedback z ordinací, tedy přístroje, elektrody na hlavě a docházení na sezení dvakrát až čtyřikrát týdně po dobu mnohých měsíců. Sama jsem na EEG Institutu s touto technikou pracovala. Právě díky znalosti fungování mozku a hledání efektivnějších cest jsem ale vytvořila modernější verzi, dá se říct Neuroterapii 2.0. Místo dojíždění do ordinace a připojování k přístrojům dnes pracujeme čistě online z pohodlí domova, bez jakékoliv techniky, formou cílených neurobalančních postupů. Využíváme přirozenou neuroplasticitu mozku a autonomní nervový systém, kde sídlí většina našich automatických stresových reakcí.
Během sezení učíme nervovou soustavu odpojit zraňující emoci od stresového spouštěče a dáváme tělu fyzický signál: „Už jsi v bezpečí, minulost skončila.“ A co je na tom to nejkrásnější, účinek máme vědecky ověřený. Dělali jsme totiž EEG mapy mozku před terapií a po absolvování našich neurobalančních postupů. Výsledné posuny na EEG mapách byly až euforické a černé na bílém dokázaly, jak fascinující schopnost regenerace náš mozek má, když dostane správný impulz. Výsledkem je, že situace, které dříve vedly k panice, paralýze nebo výbuchům vzteku, člověk najednou zvládá s nadhledem a vnitřním klidem. Zlepší se spánek, odezní vnitřní tlak a vrací se fyzická síla, a to v řádu několika málo sezení.
Říkáte, že pracujete online z pohodlí domova. Jak tedy taková terapie probíhá?
Sezení probíhá formou rozhovoru a cílených neurobalančních technik (pohybů těla), a to velmi pohodlně online z domova. Necháme klienty pojmenovat náročnou situaci a skrze specifickou práci s pozorností a biologií odpojujeme stresovou reakci. Změny se dějí obvykle velmi rychle, v řádu několika málo sezení, nemusíme měsíce či roky rozebírat minulost. Terapie je velmi individuální, ale vždy jemná a bezpečná. Kontraindikací jsou snad jen změněné stavy vědomí po požití návykových látek, jako jsou alkohol a drogy, akutní psychotické stavy nebo těžká psychiatrická onemocnění pod vlivem silných antipsychotik, která znemožňují vědomou práci s pozorností. V takových případech patří péče do rukou psychiatra.
S čím vším může neuroterapie pomoci?
Pracujeme všude tam, kde přetížený nervový systém začne diktovat kvalitu života. A je zajímavé, že spektrum potíží je obrovsky pestré, od rychlých úlev až po hlubší, dlouhodobější transformaci. Velmi rychle a často v rámci krátkodobé péče dokážeme vyřešit konkrétní limitující bloky a fobie. Ať už jde o strachy, které člověku berou svobodu, jako je strach z létání, řízení auta či výšek, až po zdravotní fobie ze zubaře, jehel a odběrů krve. Úžasně funguje také na sociální a výkonové bloky, trému z mluvení před lidmi nebo na emoční přetížení v rodině, kdy maminkám pomáhá zvládat náročné dětské emoce a konflikty bez neřízených výbuchů.
Víme, že lékařská péče naráží někdy na svoje limity. O jaké situace jde?
Typicky jde o situace, kdy má člověk vyšetření a krevní obraz v pořádku, ale tělo stále vykazuje bolest,chronickou únavu, migrény, poruchy spánku nebo alergie. Tam učíme nervový systém odpojit naučenou stresovou reakci, například na alergen nebo dlouhodobý tlak, a znovu aktivujeme přirozenou schopnost těla regenerovat. Vracíme lidi ze stavu „jízdy na doraz“ zpět do vnitřního klidu a zdraví.
Takže pokud má někdo třeba alergii na pyly, může ji neuroterapie odstranit? Tomu se skoro nedá věřit…
Rozumím vašemu skeptickému pohledu, zní to skoro magicky. Ve skutečnosti ale nejde o žádný nový zázrak – tento přístup vychází z metodiky vyvinuté v USA u Myrddin Corporation, která má za sebou už téměř 38 let praxe. V České republice tuto metodu praktikuji zhruba čtyři roky a výsledky jsou úžasné. Principy jsou přitom čistě biologické: alergie je z pohledu nervové soustavy v podstatě jen přehnaná, naučená stresová reakce těla na konkrétní podnět (alergen). Když naučíme nervový systém tuto reakci odpojit, tělo přestane přehnaně reagovat. Samozřejmě netvrdím, že lze zázračně a stoprocentně vyléčit každého. V mnoha případech se nám ale daří alergii – ať už jde o pyly, potraviny, roztoče nebo jiné alergeny – zcela odstranit, a u těch komplikovanějších alespoň výrazně zmírnit její projevy. O tom, jak tento princip funguje v praxi, je e-book Návod 7 kroků, jak se zbavit alergie, který si může každý zdarma stáhnout na našem webu.
Myslíte, že tahle doba podporuje vyhoření tím, jak moc od sebe očekáváme výkon, dostupnost a dokonalost? Co podle vás děláme dlouhodobě špatně?
Absolutně. Žijeme v době, která uctívá výkon a ignoruje biologii. Naše nervové systémy byly vyvinuty pro život v úplně jiném tempu. Dnes jsme pod neustálou palbou notifikací, srovnávání se na sociálních sítích a mýtu, že musíme mít perfektní kariéru, dokonale uklizený dům, šťastné děti, a ještě u toho vypadat skvěle. Dlouhodobě děláme špatně to, že považujeme odpočinek za odměnu za výkon, a ne za základní palivo. Zaměňujeme stav „přežívání v adrenalinu“ za životní energii. Tělo ale nelze dlouhodobě oklamat.
Kdybyste teď mohla něco říct Petře, která byla vyčerpaná, prožívala těžké období a možná měla pocit, že selhává, co byste jí řekla?
Řekla bych jí: „Peťulko, klid. Je to jen etapa. Nemusíš být z vnějšího pohledu dokonalá, nemusíš bojovat, tím ničíš hlavně sama sebe. Sundej z ramen ten obrovský náklad očekávání a cílů, řekni si o pomoc. Tohle dno není tvůj konec, ale začátek cesty, díky které jednou pomůžeš dalším ženám najít zpátky jejich sílu a klid.“
