Dvě vajíčka v jednom hnízdě
Zajímalo by mě, jak je možné, že stejní rodiče během krátké doby tří let přivedou stejnou standardní metodou na svět dvě děti stejného pohlaví. Ty pak vychovávají relativně stejnými metodami ve stejném prostředí, načež se místo dvou velmi si podobných dospívajících lidí náhle zjeví dva naprosto odlišní jedinci. Noc a den, nebe a dudy, jeden mrň a druhý křap.
Tohle je totiž případ mých dcer – stejní rodiče, stejné podmínky, stejná strava, zcela odlišní tvorové. Spíš to někdy vypadá, že jsme jednu (libovolnou) našli v popelnici za cirkusem a druhou (tu zbývající) nám přinesl čáp. Nebo pošťák. Jsou dokonce chvíle, kdy přemítám, zda obě patří ke stejnému živočišnému druhu.
Abych jejich odlišnost jasně demonstrovala, vezměte si třeba tak jednoduchou věc, jako jsou boty – obě dvě mají několikatery boty, obě podle svého vkusu. A tím končí veškerá podobnost.
Ta mladší má zimní bufy, letní sandály, celoroční botasky a bačkory. Všechno s placatou podrážkou, všechno na suchý zip, všechno tmavé a všechno většinou ublácené a okopané. Pokud se mi zdá, že některý pár již jeví velkou únavu a známky brzkého rozpadu, musím ji nalákat do města (nejlépe pod příslibem čínského jídla) a tam ji násilím zavléci do obchodu s obuví, kde ji držím, dokud si nevyzkouší boty. Ty si pak koupí. Ano, rozumíte dobře – vyzkouší si JEDNY boty a ty si pak koupí, mučit ji zkoušením dvou, či dokonce více párů si netroufám, myslím, že by explodovala.
U vybraných bot důsledně dbá na to, aby byly tmavé, na suchý zip a pohodlné, což znamená, že boty jsou placaté a o několik čísel větší nežli chodidlo a přichytí se k noze tím suchým zipem, jako když něco rozlámaného opravujete izolepou. Pokud boty splňují tyto základní požadavky, dovolí mi, abych je zaplatila, a odnese si je domů, kde je nedotčené ponechá v krabici, dokud se původní sandály/botasky/bufy/bačkory neodporoučí do věčných lovišť.
Její starší sestra má také boty. Vlastní asi čtyřicet párů různého zaměření, určení, kvality a ceny. Ráda by vlastnila čtyřicet tisíc párů, ovšem malý byt a zlá nepřející matka jí v tom brání. Má tyrkysové plátěné střevíce na deseticentimetrovém podpatku, má tenisky s motivem britské vlajky, má černé kožené kotníčkové botky à la secese a tak dál a tak dál…
Když jde metrosexuálka ven, nikdy se nedívá, jaké je tam počasí, ale podívá se do svého srdéčka, za co se dneska přestrojí, a podle toho zvolí oděv i obuv. Nejprve vytahá všechno ze skříní a šatny a ozkouší to. Vytahá také všechny boty, malebně je rozhází po kuchyni, pozkouší a nakonec jeden pár vybere, vyčistí ho do vysokého lesku a vezme ho s sebou na hezkou procházku. Kuchyň vypadá jako terezínské skladiště. Ostatní botičky tiše leží na linu a čekají, až se jejich panička vrátí a pod bičem mých ostrých výtek je nastrká zpět do botníku.
Kde se bere ta rozdílnost mezi sourozenci? Je snad jedna z nich plivník? A která? Snažím se přerovnat botník, aby se tam vešly i moje boty do zaměstnání a z dětského pokoje ke mně zaznívají výbuchy smíchu a holčičího pištění. Napadá mě, že jsou možná plivníci obě. Nechám boty botami, uvařím si kávu a jdu si číst nový román.
