Několik dní mi vrtá hlavou, jestli mám pravdu. Nehledám žádnou absolutní, všehomírnou a konečnou. Zajímá mě, jestli už jsem úplně dospěle nezblbla, když tvrdím například:
- že se tam musí ze slušnosti jet (tam, kam se nám vlastně vůbec nechce)
- že je škoda vyhodit placky, které už tři dny leží v lednici a nikomu nechutnají (tak já si je vezmu k večeři, chudinka malá obětavá)
- že knížky musí být srovnané podle velikosti a autora a kdo je do knihovny, do háje, zase jen tak položil
- že se jí v jídelně, nikoli na gauči u televize
- že to rádio nesmí tak řvát
- že se má křížovka doluštit celá (a to i když už máme tajenku) a pak teprve začít nová
- že s jídlem se nehraje (takže nedělej laskavě kuličku z chleba, i když je to jen zbytek, co ti spadnul na zem)
- že se úkoly dělají doma, ne ve škole o přestávce
- že se kozačky nosí až od konce listopadu, protože co si pak obuješ v zimě, že jo
- že se uklízí v sobotu dopoledne
- že nejde kombinovat kostky a kytky
- že se v kině nešustí pytlíkem bonbonů
- že se nesmí na lidi ukazovat prstem, natož na ně pořvávat
- že se nemáme hádat s panem doktorem a že musíme polykat antibiotika osm dní, i když po nich máme pupence jako basketbalové míče a vůbec nám nepomohla
- že musíme doma chodit upravení, jinak jsme neuctiví k těm, co bydlí se námi
- že se nemůžeme uprostřed večera sebrat a říct návštěvě, pardon, ale mně se chce spát, tak jdu
- že se nesmíme hádat s úřednicí na poště, která nechce vydat balík (za který platíme hříšné peníze), protože u sebe nemáme občanku, jen cestovní pas, přestože selský rozum dostává na zadek
- že je nutné jíst špenát, protože je zdravý
- žežeže
Hodně nám toho zbylo v hlavě z doby, kdy jsme byli malí. Je slušné zdravit, udělat místo v tramvaji staršímu, i když máte nadvakrát přelomenou nohu, nehlučet po desáté, nesmát se nahlas na ulici, necákat ve veřejném bazénu, vždyť má ta dáma, co plave vedle novou trvalou… Naše maminky říkaly a jim zase jejich maminky.
Hodně zbylo… Ještě že máme děti, které se dokážou ptát „proč“. Můžeme odpovídat „proto“ anebo rozvitěji „protože to říkám“ a „protože to tak prostě je“. Anebo se zamyslet, kde ta pravda vlastně je, nebo spíš může být. Že je to ztráta času? Ale přesně to teď zrovna dělám.
