Před sto patnácti lety, 24. července 1911, spatřil americký historik Hiram Bingham poprvé na vlastní oči terasy a kamenné zdi tyčící se v peruánských Andách. Přestože místní domorodci o ruinách věděli, pro zbytek planety bylo Machu Picchu „ztraceným městem“. Binghamův objev zahájil novou éru archeologie a odhalil světu incké inženýrské umění, které dodnes nepřestává udivovat vědce svou nevídanou odolností vůči času i přírodním živlům.
Hlavním důvodem, proč se Machu Picchu dochovalo v tak neporušeném stavu, je jeho poloha. Leží v nadmořské výšce 2430 metrů na úzkém skalním hřebeni obklopeném hlubokými srázy a tropickým pralesem. Když v 16. století španělští dobyvatelé pod vedením Francisca Pizarra drancovali inckou říši a bořili její chrámy, o existenci tohoto horského útočiště neměli nejmenší tušení. Město, které nechal v 15. století vybudovat panovník Pachacútec, bylo z neznámých důvodů opuštěno ještě před příchodem Španělů a příroda ho na stovky let spolehlivě ukryla pod závojem husté vegetace.
Stavební technika Inků dodnes bere dech moderním inženýrům. Celé město je postaveno z těžkých žulových bloků metodou zvanou ashlar, kdy jsou kameny otesány tak precizně, že do sebe zapadají bez použití jakéhokoliv pojiva či malty. Mezi jednotlivé bloky neprostrčíte ani list papíru či čepel nože. Tento systém má hluboký smysl – Peru je seismicky velmi aktivní oblastí. Během zemětřesení se kameny v hradbách Machu Picchu doslova „tancují“ a pohybují se, ale po odeznění otřesů se vrátí přesně na své původní místo, což stavby zachránilo před zřícením.
O tom, k čemu přesně komplex sloužil, se vědci přou dodnes. Nejuznávanější teorie hovoří o luxusním venkovském sídle pro inckou elitu a panovníka, jiné výzkumy poukazují na významné astronomické a náboženské centrum. Žádné písemné záznamy se totiž nedochovaly, protože Inkové nepoužívali klasické písmo. Pokud toužíte zjistit více o dobrodružné Binghamově expedici, vyzkoušejte náš kvíz níže.
