Holka z Východu na Západě: Sportovní zpověď

Většina běžců má tady hezký sportovní obleček a často se schází také v jakýchsi sportovních skupinách, které fungují jako takové fitko v parku na čerstvém vzduchu. První rozcvička, běh a pak posilování, mají na paži červený svítící bezpečnostní náramek, aby je náhodou někdo nesrazil, a nechávají na sebe pořvávat instruktora, který je řvaním motivuje ke stému rychlému vyběhnutí do kopce.

Řekla bych, že tady běhá víc lidí než u nás, stejně jako se spousta běžců účastní běžeckých soutěží. V Groningenu se jich pořádá několik, já běžela deset kilometrů spolu s dalšími seriózními i normálními běžci. Doběhla jsem jako třetí, připadala jsem si při vyhlašování jako Sáblíková, která vyhrála na olympiádě, a došla jsem k závěru, že jednou stačilo. Od sedmého kilometru jsem se každých sto metrů organizátorů ptala, jestli jsem náhodou neodbočila na trasu pro ty, co běží půlmaraton, a taky pro mě ten organizovaný běh ztrácí kouzlo. Na druhou stranu jsem běžela kolem mlýna, bylo zataženo a pršelo, krásná atmosféra, která stála za ten pocit na blití, když jsem doběhla do cíle.

Hodně oblíbená je tady také jóga a meditace, já se zúčastnila jedné celodenní soukromé sešlosti. Konala se doma u jedné Holanďanky, která také celou session pořádala a vedla. Od prvního momentu mi byla nejvíce sympatická pomuchlaná žena s rozmazanou řasenkou, která později při komunitním představování přiznala, že má kocovinu a že je kamarádkou nebo sestrou někoho se seriózních jogínů, a proto musela přijít, a že doufá, že se nepozvrací. A já byla ráda, že je tam i někdo, kdo to nebere úplně smrtelně vážně.

Ostatní byli usměvaví a klidní, po příchodu se dlouze objímali, aby si předali vzájemné energie a v kuchyni byly nachystané sklenice s vodou a ovoce, kdyby ona energie náhodou došla. Nejprve jsme si všichni sedli na zem, dostali papír a mohli barevně napsat mantru pro tento sobotní den. Usoudila jsem, že od sebe všichni navzájem opisují, protože se stále objevovaly mantry jako „láska a mír pro všechny“ nebo „láska v nás“ nebo taky kolem nás. Pak jsme se představili a na chvíli si tiše zameditovali, někteří nahlas vydechovali a nadechovali a já se tím snažila neznepokojit.

Na řadu přišlo první cvičení, tzv. shaking, meditace tím, že se třepete na místě. Můžete třepat rukou, nohou a pak celým tělem, oči máte zavřené a samozřejmě se snažíte dostat do jakési nirvány, kdy prý cítíte sami sebe v jakési spirále, ze které vyletíte směrem nahoru. Pár lidem se to asi stalo, občas někdo vykřikl, těžce vydechl, někteří jen bručeli a jiní cinkali, protože měli kolem krku a na prsou zvonce. Právě muž se zvonci se třepal čelem k obrazu indického muže, který je otcem této meditační metody, mentor, modla. A já přemýšlela, jestli na tom vydělává a že je možná tou nirvánou prostě jen uvolnění těch správných hormonů. Snažila jsem se to brát vážně, dokonce jsem se také poctivě třepala a pokoušela se nesmát, měla jsem i zavřené oči, ale přesto jsem musela pozorovat, jak se třepou ostatní a jak si občas zajdou pro tabák připravený na stolku a vloží jej za škraň nebo jak si na stole vyberou a přečtou jednu z vesmírných karet. A hlavně jak se třepou na hudbu, kterou jsem poslouchala ve svém walkmanu, když mi bylo osm a jela jsem k babičce na prázdniny. Ano, devadesátkové disco mě mělo vystřelit do vesmíru.

Druhým cvičením byla tzv. love meditation, v pozadí hrála pomalá relaxační hudba a její text říkal něco jako „love is all around us, I love you and you love me“ (láska je všude kolem nás, miluji tě a ty miluješ mě). V první části jsme se tak jen ploužili po místnosti, a když jsme přišli někomu do cesty, mohli jsme se obejmout nebo se chytnout za ruce a tančit jako víly na louce. V druhé části jsme si poté ve dvojicích sedli k sobě zády a snažili se do vzduchu kreslit jakési obrazce, které měly tomu druhému přinést láskovou energii. Já si připadala jako idiot, usmívat se jeden na druhého, zatímco jste se drželi za ruce a houpali se ze strany na stranu. Po skončení cvičení byla připravená veganská večeře, všichni si spolu povídali a bylo to fajn a hezké, ale taky jsem byla ráda zpátky doma.

Vedle jogínsko-meditační sešlosti jsem se také chtěla naučit jezdit na koni. Po hodině cesty na kole jsem tak dojela do manéže, po cestě se ztratila a zase našla, abych si potvrdila, že určité skupiny a komunity jsou prostě všude stejné. Stejně jako horolezci, fotbalisti, hipíci, tak i koňská komunita. Byli na mě milí, byla jsem tam několikrát a naučila se jezdit jako Sissi, přesto jsem však cítila jakési zvláštní pohledy, které dávaly najevo, že jste tak trochu parazit a že jste se jako oni nenarodili u koně ve stáji. A kdybyste o tom pochybovali, ujistí vás o tom svými debilními vtipy pan správce, šedesátiletý dědek, co má károvaný baret a v koutku úst neustále cigaretu.

Ale právě takoví tady vytvářejí sportovní jin jang. Stejně jako on, všichni Holanďani si totiž balí cigarety bez filtru. Sportu zdar! 

ČTĚTE TAKÉ: Půlmaraton se sklenkou beaujolais v ruce