Jsme pod tlakem. Rodičů, okolí, okolností, partnerů i sebe. Když se staneme mámou, jsme pod tlakem největším. Aby všechno bylo. A mně se stala taková věc. Začala jsem zapomínat sama na sebe a musela jsem si uvědomit jednu pro mě, ale i pro Aniku, důležitou věc. To, jaká jsem máma, přímo ovlivňuje to, jak jsem se sebou spokojená.
Jsem máma, ale taky žena, která má ráda svou práci. Žena, pro kterou je psaní smysl, ne živobytí. Žena, která má svůj pevný názor, a proto poslouchá ty, kteří mají názor opačný. Žena, která věří lidem, za něž mluví činy, nikoliv slova. A žena, která včera tajně snědla tatranku v deset večer nad dřezem.
Abychom mohly být samy se sebou spokojené a šťastné, musíme vědět, co nás spokojenými a šťastnými dělá. Na věty typu: „vím, co nechci, a to je důležitější než vědět, co chci“, už v životě nehraju. Protože jsem si vyzkoušela, že vědět co nechci, člověka nikam neposune. Napsala jsem si seznam toho, co chci. Jak to dělám už roky.
Ovšem současný seznam se od těch předchozích poměrně liší. I když lehce neurčitý a nepříliš ambiciózní plán to je...alespoň pro začátek.
Seznam před narozením Aniky
Naučit se španělsky.
Vylézt po čtyřicítce s bráchou jakoukoliv třítisícovku (připojištění). I když postačí jakýkoliv kopec vyšší než Sněžka.
Nosit v kabelce věci, které budou demonstrovat, že jsem dáma, a ne debil.
Hledám v kabelce potvrzení o zaplacení parkování a vytáhnu kus těsnění. Jak se tam dostalo se dodnes nevysvětlilo.
Neztratit schopnost se ve vypjatých situacích umět zasmát.
Chci, aby všechno bylo. To, že jsem jela na nádraží napůl v pyžamu, budoucnost Aniky nijak nepoznamená. Ale může ji poznamenat to, že jsme se tomu celou dobu smály. Ještě ne, ale brzy budu připravená na aktualizaci stávajícího seznamu. Aby měla Anika šťastnou a spokojenou mámu.
