Do Paříže odjela jako neznámá gymnazistka, aby se vypracovala na jednu z nejžádanějších modelek. Pavlína Němcová (54) fotila pro značky jako Dior nebo Cartier, podmanila si světová přehlídková mola a při tom všem stihla vystudovat práva na Sorbonně. Proč se vrátila do Česka a jaké to je být modelkou po padesátce?
Jak se vůbec zrodila nabídka odjet v roce 1989, tedy ještě před revolucí, jako modelka do Paříže? Jak to celé začalo?
Dneska to zní skoro neuvěřitelně, ale jednoho večera doma zazvonil telefon. Maminka si s někým chvíli povídala a pak mě zavolala, že se mám domluvit s paní Miladou Karasovou (zakladatelka agentury Czechoslovak Models OE pozn. red.) na schůzce. Daly jsme si sraz druhý den po škole před Bílou labutí. Pamatuju si, jak ke mně spěchala a první, co řekla, bylo: „Výborně, tak se nespletli.“ Měla jsem přijít další den do hotelu InterContinental, kde bude francouzská agentka vybírat dívky na měsíční pobyt v Paříži. Jenže tam přišlo vystřízlivění. Stála tam dlouhá fronta nádherných holek, tak jsem se otočila a chtěla odejít. V tu chvíli se zase objevila paní Karasová, vzala mě za ruku, dovedla mě dovnitř a zařídila, abych se dostala k výběru. Zpětně se za to všem dívkám, které poctivě čekaly ve frontě, omlouvám. (smích)
Jak jste tu cestu tehdy vnímala?
Považovala jsem se za obyčejnou holku z Československa, která toužila po poznání. Psal se začátek roku 1989, nikdo netušil, co se za pár měsíců stane, a najednou se přede mnou otevřela možnost odjet jako studentka gymnázia na měsíc do Paříže. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že by mi ta cesta mohla změnit život. Od dětství jsem byla vedená ke vzdělání a modeling jsem brala spíš jako zajímavou zkušenost než jako životní poslání. Teprve později, když mi bylo kolem dvaceti a rozváděla jsem se s manželem, jsem modeling začala vnímat jako profesi, díky níž jsem si mohla vydělat, postavit se na vlastní nohy a bojovat o syna.
Jaké byly vaše první dojmy z Paříže, z práce pro značky jako Dior nebo Cartier?
Na začátku člověk vnímá svět modelingu jako něco neuvěřitelně atraktivního. Ocitnete se v prostředí, kde je všechno krásné, dokonale naaranžované a zdánlivě bezchybné. Postupně ale začnete vnímat i druhou stránku věci. Za krásou se často skrývá povrchnost a neupřímnost. Čím déle jsem v tom světě byla, tím víc jsem si uvědomovala, že skutečné hodnoty jsou úplně jinde. Za příležitost pracovat pro zmíněné světové značky jsem ale samozřejmě vděčná, protože mi to umožnilo po finanční stránce stát na vlastních nohách.
Jednou z nejdůležitějších lekcí, které mi život v modelingu dal, je nenechat se odradit odmítnutím a pokračovat dál.
Jaké vztahy tehdy panovaly mezi modelkami?
Vzájemně jsme si fandily a vnímaly se spíš jako kamarádky než konkurentky. A neplatilo to jen mezi Češkami nebo Slovenkami, podobně to fungovalo napříč všemi národnostmi.
Vzpomenete si, jak tehdy vypadal váš běžný den?
Člověk ráno vyrazil s bookem pod paží a celý den přejížděl metrem mezi agenturami, klienty, časopisy a reklamními společnostmi. Pořád se někomu představoval. Součástí každého dne byly castingy a s nimi spojená odmítnutí. Musela jste být připravená na to, že většinou uslyšíte „ne“, a přesto musíte druhý den vstát a vydat se znovu ven. Právě to byla jedna z nejdůležitějších lekcí, které mi modeling dal – nenechat se odradit odmítnutím a pokračovat dál.
Pavlína Němcová patří k nejúspěšnějším českým modelkám své generace. Narodila se v roce 1972 v Děčíně, v šestnácti letech odešla do Paříže. Vedle modelingu vystudovala práva na pařížské Sorbonně a rozšířila své aktivity na film a televizní produkci. Vidět jste ji mohli například ve snímcích Přítelkyně, Po čem muži touží 2 nebo Edith Piaf. Je propagátorkou liftingových masáží a v Praze založila salon The Face Concept. Mluví plynně pěti jazyky a věnuje se i charitativním aktivitám.
Modeling vás už tehdy dokázal uživit. Přesto jste se rozhodla studovat na pařížské Sorbonně, navíc rovnou tak těžký obor jako práva. Proč?
Především proto, že jsem chtěla splnit přání rodičů. Odmala mi vštěpovali, jak důležité je vzdělání, a dnes jsem za to nesmírně vděčná. Zároveň to bylo období, kdy jsem se rozváděla, takže jsem měla potřebu budovat si vlastní zázemí a mít jistotu, že můj život nebude stát jen na modelingu. Práva se dala studovat individuálně, takže jsem to mohla skloubit s prací. Nemusela jsem každý den sedět ve škole, ale mohla jsem se učit během dlouhých letů, v hotelových pokojích nebo mezi focením.
Když modeling nikdy nebyl váš sen, co vás v té profesi udrželo tak dlouho?
Především potřeba postarat se sama o sebe a zajistit si finanční nezávislost. Bavíme se o začátku devadesátých let a o situaci mladé ženy z východní Evropy, která žila ve Francii a zároveň vedla náročný boj o syna. Upřímně, mnoho možností, jak si v té době vydělat peníze, jsem neměla. Proto jsem k modelingu přistupovala tak pragmaticky. Byla to práce, která mi umožňovala být soběstačná a bojovat za to, co pro mě bylo nejdůležitější.
Matkou jste se stala velmi mladá, v devatenácti. Jak jste tehdy takovou životní změnu vnímala?
Nebylo to něco, co by mě zaskočilo nebo na co bych nebyla připravená. Všechno ale mělo velmi rychlý spád. Potkala jsem svou první velkou lásku a už po třech měsících mě požádal o ruku. Vnímala jsem to jako naprostou pohádku. Bylo mi sedmnáct, byla jsem zamilovaná a měla jsem pocit, že přesně takhle má vypadat život. V pondělí jsem maturovala a v sobotu se v Paříži vdávala.
Co na to říkali vaši rodiče?
Samozřejmě z toho byli trochu rozpačití. Na druhou stranu se snažili situaci posuzovat podle člověka, kterého si beru. Nicolas přijel za mými rodiči a požádal tatínka o moji ruku. Na rodiče udělal dobrý dojem, vnímali ho jako slušného a kvalitního člověka. Podpořili mě, i když asi měli pochybnosti. Problémy se začaly objevovat až později. Ve chvíli, kdy jsme byli manželé a syn byl na cestě.
Jedna kamarádka bývalého manžela to vystihla docela trefně. Když se dozvěděla, že si Nicolas bere holku z Československa, údajně se zeptala: „A ona nemluví francouzsky, že?“ A když pak slyšela, že se rozvádíme, pronesla: „No jo, naučila se francouzsky.“ Samozřejmě je to trochu nadsázka, ale něco na tom bylo. My jsme se totiž na začátku našeho vztahu vlastně neměli šanci opravdu poznat. Nemohli jsme spolu vést dlouhé rozhovory o životě, o hodnotách, o představách do budoucna. Všechno stálo hlavně na zamilovanosti. Teprve časem se ukázalo, že každý z nás očekává od společného života něco jiného. Chtěla jsem studovat, pracovat, vydělávat si a být samostatná. Jenže můj manžel byl velmi žárlivý a například si nepřál, abych pokračovala v modelingu. Postupně se ty rozdílné představy vršily, až jsme pochopili, že každý směřujeme jinam.
Váš bývalý manžel má syrsko-francouzské kořeny. Myslíte, že i to hrálo roli v tom, že jste měli odlišné představy o fungování rodiny?
Do určité míry ano. Z prostředí, v němž vyrůstáme, si každý přirozeně odnášíme představu o tom, jak by měl vypadat partnerský život. Například jeho maminka po svatbě přestala pracovat, starala se o domácnost a vychovávala tři syny. Na tom samozřejmě není nic špatného, jenže já jsem byla nastavená jinak. Následoval dlouhý spor o syna.
Pokud vím, zpočátku jste měla jen velmi omezenou možnost se s ním vídat.
První rozsudek pro mě byl nesmírně krutý. Soud rozhodl, že vzhledem k nízkému věku matky a její české národnosti bude syn svěřen do péče otce. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem pochopit, že mi můžou vzít dvouleté dítě a určit, že ho budu vídat jen každý druhý víkend a polovinu prázdnin. Odmítla jsem se vzdát a bojovala dál. A když po dvou letech došlo na další stání, byl tam nový soudce, který řekl: „Tento systém doposud fungoval, tak proč bychom ho měli měnit?“ Nakonec z toho bylo dvanáct let života. Se synem jsem začala žít až ve chvíli, kdy mu bylo čtrnáct let a mohl se sám rozhodnout, s kým chce být. To byl jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Podřídila jsem tomu všechno. Přestěhovala jsem se do Versailles, kam byl přijatý na střední školu, aby nemusel dojíždět.
Probírala jste se synem zpětně situaci, kterou jste si prošli?
Moc ne, věděla jsem, že by ho to bolelo. Ocitl se mezi dvěma lidmi, které měl rád, a to je pro dítě těžká pozice. Nechtěla jsem, aby měl pocit, že si musí vybrat stranu nebo nás soudit. Jsem ráda, že navzdory všemu, čím jsme si prošli, zůstal jeho vztah s otcem zachovaný. Nikdo z nás není dokonalý a dítě potřebuje oba rodiče.
Jaký vztah máte dnes se svým bývalým manželem? Jste v kontaktu?
Vždy jsme se snažili udržovat alespoň nějakou formu komunikace. I v době, kdy jsem měla syna omezeně, jsem navrhovala společné obědy nebo dovolené. Viděla jsem, jak je pro syna důležité zažít pocit, že má oba rodiče pohromadě. Samozřejmě to nebylo vždycky jednoduché. Občas mezi námi vznikaly konflikty, ale snažila jsem se, aby to syn pokud možno neviděl.
Znovu jste se už nevdala. Byla pro vás první zkušenost natolik silná, že jste si řekla, že další manželství do života nepotřebujete?
To vůbec ne, na manželství jsem rozhodně nezanevřela. Naopak, pořád doufám, že se ještě jednou vdám. (smích) Nikdy jsem nepřestala věřit na vztahy a svatba pro mě má pořád svůj význam. Vnímám manželství jako symbolické završení vztahu. Jen s přibývajícími zkušenostmi člověk přistupuje k podobným rozhodnutím o něco uvážlivěji než v osmnácti.
Momentálně ne. Samozřejmě jsem za ta léta měla několik vztahů, ale myslím si, že se na jejich vývoji podepsalo, že jsem hodně energie věnovala synovi a tomu, abychom mohli být spolu. Možná i proto nebyl prostor budovat novou rodinu tak, jak bych si přála. Vždycky jsem si představovala, že budu mít více dětí a větší rodinu.
Jsem Vodnář, který má v hlavě neustále spoustu nápadů. Některé zůstanou jen ve fázi snu, jiné se časem promění ve skutečnost.
Žila jste v Paříži, nějaký čas v New Yorku a Los Angeles. Nakonec jste se ale vrátila do Česka. Co bylo hlavním impulzem?
Mým snem bylo vrátit se sem už mnohem dřív, ideálně ještě s malým Alánkem. Nakonec se to ale celé poskládalo jinak. Když přišla první vlna covidu a zavíraly se hranice, nikdo nevěděl, co bude dál. Syn tehdy žil v Paříži se svou přítelkyní, a tak jsem mu řekla: „Přijeďte sem, ať jsme spolu.“ Přijeli a už zůstali.
Čemu se dnes váš syn věnuje?
Alan je naštěstí mnohem studijnější typ než jeho maminka. Vystudoval dvě vysoké školy. Nejprve dokončil práva, ale zjistil, že advokacie není jeho cesta, tak přidal ještě finance. Věnuje se obchodování, takže může pracovat v podstatě odkudkoli.
Po návratu do Česka jste se znovu objevila i na přehlídkových molech. Máte možnost srovnat dvě úplně odlišné éry modelingu. Jak moc se tento svět změnil?
Když jsem začínala, neexistovaly sociální sítě a modeling pro mě měl jasně daná pravidla: kritéria týkající se výšky, proporcí nebo vzhledu. Bez jejich splnění bylo nemožné se do tohoto světa dostat. Dnes se díky sociálním sítím setřely hranice mezi modelkou, influencerkou nebo ambasadorkou značky. V kampaních můžou uspět lidé různých typů i věku, což je pozitivní změna. Myslím, že modeling, jak jsme ho znali před třiceti lety, už se nevrátí.
Padesátka je pro mnoho žen zlomové období. Jak vnímáte věk? Je to jen číslo?
Myslím, že bychom si svého věku měli vážit. Každý rok života v sobě nese zkušenosti, které nás formují. Ať už to byly roky dobré, nebo špatné. Je důležité umět se z obojího něco naučit. Najít něco, co nás posune dál. S přibývajícími roky jsem získala větší sebevědomí a vnitřní klid. Člověk ví, kdo je, co chce, a třeba říkat „ne“ jsem se naučila právě až s věkem. Dřív to pro mě bylo strašně těžké. Dnes s tím nemám sebemenší problém a musím říct, že se mi díky tomu žije mnohem lépe.
Mám pocit, že se v poslední době mění i způsob, jak se o věku mluví. Témata jako menopauza byla před deseti, patnácti lety skoro tabu, dnes o nich slyšíme všude. Jak se na to díváte?
Otevřenost mi přijde velmi důležitá. Když člověk sdílí své zkušenosti, pocity nebo cestu, může tím pomoci někomu dalšímu. Jsou to přirozené životní etapy, které k věku patří stejně jako jiné změny. Právě díky tomu, že dnes ženy své zkušenosti sdílejí, jsem například narazila na informace o bioidentických hormonech, které teď užívám. Když se o těchto věcech mluví bez zbytečného studu, může to ženám usnadnit život.
Překvapilo vás toto období něčím, na co jste nebyla připravená?
Myslím, že na to člověka nepřipraví nic, dokud si tím sám neprojde. Teprve když to zažijete na vlastní kůži, pochopíte, co se s tělem děje. Pro mě bylo asi největším překvapením, jak výrazně se změnil metabolismus. Nikdy jsem nemusela řešit váhu – a najednou jsem si začala všímat, že jsou některé věci jinak. Přitom jsem měla pocit, že jsem ve svém životě nic zásadního nezměnila. Objevily se také různé intolerance a citlivosti na potraviny a hodně mě překvapila únava. Měla jsem pocit, že mi doslova padá hlava, a dlouho jsem nechápala proč. Ve výsledku mě ale tohle období naučilo mnohem víc naslouchat vlastnímu tělu a víc si ho vážit.
Co konkrétně jste změnila, třeba ve stravování?
Celý život jsem prakticky nesnídala, první jídlo jsem měla až kolem oběda a bez problémů jedla i pozdě večer. Dnes to mám obráceně. Začala jsem pravidelně snídat a snažím se, aby první jídlo bylo kvalitní. Víc se soustředím na dostatek zeleniny a bílkovin. Zásadní změna přišla i v pohybu. Dřív jsem cvičení nevěnovala takovou pozornost. Dnes vím, že pravidelný pohyb a posilování jsou pro zdraví, energii i celkovou kondici klíčové.
A jak jste na tom s kosmetickou rutinou? Bez čeho se neobejdete?
Nejdůležitější rada, kterou jsem dostala, přišla od maminky: ať přijdu domů v jakoukoli hodinu, nikdy nesmím jít spát bez vyčištěné pleti. Dodnes mě překvapuje, kolik žen si lehne do postele neodlíčených. Pro mě je to nepředstavitelné, čištění pleti je absolutní základ. Co se týče kosmetiky, nejsem člověk, který by si potrpěl na nejdražší produkty. Nepotřebuji mít luxusní krém. Důležité je, aby fungoval a vyhovoval mé pleti.
Foto: Ondřej Košík
Pavlína má na sobě šaty Naniche
V rozhovorech často mluvíte o přirozenosti. Jak se vyrovnáváte s tlakem na věčné mládí, který je v prostředí modelingu a šoubyznysu silný?
Každý by měl mít možnost rozhodnout se sám za sebe. Nejsem příznivkyní příliš výrazných estetických zásahů. Když vidím obličeje s přehnanými výplněmi nebo botoxem, není mi to blízké. Pomáhají mi ale hloubkové liftingové masáže obličeje. Nepracují s vyplňováním nebo ochromováním svalů, ale naopak s jejich aktivací. První studio zaměřené na tuto metodu jsem v Praze otevřela už v roce 2019. Dnes, po několika letech fungování, vidím, kolik žen si k nám našlo cestu. Mám radost, že některé z nich i díky této zkušenosti přehodnotily svůj vztah k invazivním zákrokům.
Vedle liftingových masáží jste se pustila i do oblasti výživových doplňků…
V určitém věku už nemůžeme spoléhat na to, že všechno bude fungovat samo od sebe. Velkým impulzem byla moje vlastní zdravotní zkušenost. Před dvěma lety mi lékaři diagnostikovali zánět srdečního svalu a osrdečníku. Bylo to pro mě velké probuzení. Člověk má tendenci brát zdraví jako samozřejmost. Najednou jsem si uvědomila, jak rychle se může všechno změnit.
Jak jste zjistila, že jde o tak vážný problém?
Byla to spíš náhoda. Stávalo se mi například, že mě v noci probudily silné srdeční arytmie. Jindy jsem se zase nemohla pořádně nadechnout. Měla jsem pocit, jako by mi na hrudi ležel obrovský kámen. Bylo to nepříjemné, ale vždycky to po nějaké době odeznělo, takže jsem tomu nepřikládala váhu. Zlom nastal během pobytu v rakouských lázních. Při vstupním vyšetření se mě lékařka ptala na zdravotní stav, a když jsem jí tyto příhody popsala, okamžitě mě poslala na kardiologické vyšetření. Naštěstí jsem podstoupila léčbu a všechno dobře dopadlo.
Co vás vlastně pohání k tomu, neustále přicházet s novými projekty a nápady?
Možná za to může i to, že jsem Vodnář. V hlavě mám neustále spoustu nápadů. Některé zůstanou jen ve fázi snu, jiné se časem promění ve skutečnost.
Píše se o vás jako o modelce, herečce, právničce, producentce nebo podnikatelce. Kdybyste se ale měla popsat sama, kdo je Pavlína Němcová?
Především jsem normální ženská, která má ráda život a těch pár lidí kolem sebe, které opravdu miluji a pro které bych i dýchala. Jsem snílek, který věří v dobro.
THE FACE CONCEPT: Tak se jmenuje pražské kosmetické studio Pavlíny Němcové. Za svou modelingovou kariéru se setkala s mnoha způsoby péče o pleť. Navzdory tlaku beauty průmyslu se však vždy intuitivně přikláněla k přírodnějším metodám udržení mladistvého vzhledu. V Paříži nakonec objevila metodu neinvazivního liftingu, která ji uchvátila natolik, že se ji rozhodla přinést do Česka. Více informací na faceconcept.com.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Pavlína Němcová: Jsem snílek, který věří v dobro“ v časopise Marianne 08/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
