První dny ve školce nebo škole mohou vypadat jako malá emoční horská dráha. Jeden den dítě odchází s úsměvem, druhý se drží rodiče jako klíště. Kdy je to běžná součást zvykání a kdy už je dobré šlápnout na brzdu? Pomůže adaptační semafor.
Nástup do školky je velká věc. Pro dítě i pro rodiče. Z bezpečí domova se malý člověk najednou vydává do světa, kde jsou nové tváře, jiný režim, jiné zvuky, pravidla i rituály. A hlavně: máma nebo táta tam několik hodin nejsou. Zatímco rodič možná řeší, jestli dítě zvládne obléct bačkory a najde svůj ručník, dítě řeší mnohem zásadnější otázku: Je to tady bezpečné? A když máma odejde, opravdu se vrátí?
„Adaptace je přirozenou součástí tohoto kroku. Dítě si zvyká na nové prostředí, jiný denní režim, nové lidi i na to, že rodiče na chvíli nejsou poblíž. Zároveň se učí něco důležitého: že svět je bezpečné místo a že to všechno se svými blízkými dokáže zvládnout,“ vysvětluje pedagožka Marcela Andrašší ze sítě dětských skupin Sto skupin. Žádné dvě děti nejsou stejné, proto neexistuje ani žádný univerzální návod, po kolika dnech se vše vyřeší a dítě se adaptuje. „Každé dítě potřebuje na zvykání v novém prostředí svůj vlastní čas,“ zdůrazňuje Marcela Andrašší. Jako pomůcku pro rodiče doporučuje barevný semafor.
Zelená: Pláč u dveří ještě neznamená problém
Ranní pláč může rodiče vyděsit. Zvlášť když dítě protestuje tak přesvědčivě, že by člověk nejraději sbalil bačkory a zamířil zpátky domů. Samotné slzy ještě nejsou důvod k panice. Pokud se dítě po odchodu rodiče ve třídě poměrně rychle uklidní, nechá se utěšit pečující osobou a postupně se začne zapojovat do dění, svítí zelená. Ze začátku může být dítě také spíš pozorovatel než aktivní účastník. Může se upnout na jednu učitelku nebo chůvu, držet se stranou, potřebovat více mazlení. A někdy se objeví i takzvaná regrese – například dočasné pomočování nebo větší potřeba pomoci. I to může být součást zvykání. Důležité je sledovat trend. Je loučení každý den snazší? Zvládá dítě dopoledne klidněji? Začíná si hrát? Pokud ano, není potřeba brát slzy dramaticky. Stačí čas, trpělivost a důvěra.
Oranžová: Něco nám tu bliká
Oranžová znamená: pozor, podívejme se, co se děje. Zpozornět je vhodné tehdy, když pláč a odpor k docházce trvají déle než dva až tři týdny a není vidět ani malý posun k lepšímu. Dítě se vůbec nezapojuje do her, má výrazné výkyvy nálad nebo si opakovaně stěžuje na bolesti bříška či hlavy. V takové chvíli není řešením dítěti vysvětlovat, že „už je přece velké“ nebo že „ostatní to taky zvládají“. Každé dítě má jinou startovní čáru. „Univerzální plán, který by seděl všem dětem, prostě neexistuje,“ říká Marcela Andrašší. Adaptace by se měla nastavovat podle konkrétního dítěte a podle toho, jak na nové prostředí reaguje. V případě oranžové kontrolky je potřeba mluvit s učitelkami nebo pečujícími osobami. Někdy stačí zpomalit tempo, zkrátit pobyt nebo dát dítěti víc času na vytvoření vztahu k novému dospělému.
Červená: Tady už raději zastavte
Červená na adaptačním semaforu neznamená „dítě školku nezvládlo“. Znamená spíš: pojďme přestat čekat, že se to samo spraví, a začněme hledat cestu. Pokud adaptace trvá čtyři až šest týdnů bez jakéhokoli posunu, dítě reaguje panikou, objevují se výrazné tělesné reakce nebo silná regrese, je čas situaci řešit společně s pečujícím týmem. „Někdy se ukáže, že dítě na kolektiv zkrátka ještě není zralé, a tím nejlepším řešením pro jeho psychickou pohodu může být i dočasné odložení docházky,“ vysvětluje Marcela Andrašší. Pokud k tomu dojde, neberte to jako rodičovskou prohru. Je to jen informace, že teď není správný čas a možná bude lepší dát dítěti ještě trochu prostoru a času.
Na první školkový den se ostatně nepřipravuje jen batůžek, lahvička a náhradní ponožky. Připravuje se hlavně dítě. Pomáhá postupně trénovat krátká odloučení od rodiče. Třeba u prarodičů nebo jiného blízkého člověka. Dítě si tak natrénuje scénář: rodič odejde – a zase se vrátí. Dobré je také o školce mluvit. Ne malovat ji narůžovo, jak si všichni okamžitě padnou kolem krku, ale popisovat obyčejné věci: bude se svačit, hrát, chodit ven, potkávat další děti.„Čím víc toho dítě ví, tím jistější bude,“ říká Marcela Andrašší. Může pomoci i to, když si budete na školku hrát, navštívíte hřiště v jejím okolí nebo budete číst knížky s podobným tématem. Dítě si pak může některé nové situace vyzkoušet nanečisto.
Loučení má být krátké
Jeden z nejtěžších rodičovských úkolů? Odejít. Dítě pláče. Rodič ho obejme. Pak ještě jednou. Ještě jedna pusa. Tak já už půjdu. Následuje další pláč. Tak ještě jedna pusa. Tak já už půjdu. Následuje další pláč. Tak ještě naposledy. A najednou je z rychlého ranního předání patnáctiminutové drama. Podle Marcely Andrašší ale zdlouhavé loučení dítěti obvykle nepomáhá. „Zbytečně loučení neprodlužujte. Vytvořte si vlastní krátký ranní rituál, a jakmile proběhne, s jistotou odejděte.“ Stejně důležité je dítěti nelhat a nezmizet mu za zády. Tajný útěk možná rodiči ušetří pár slz, ale dítěti může vzít pocit jistoty. Potřebuje vědět, že rodič odchází, ale že se vrátí.
I místo, kam dítě nastupuje, může hrát v adaptaci svou roli. Dětské skupiny mívají menší kolektiv a více prostoru pro individuální přístup. „Do našich skupin přijímáme děti už od roku a půl. Chůvy pomáhají s jídlem, přebalováním i s tím, když dítě potřebuje déle spát,“ popisuje pedagožka. Adaptace tu může začínat opravdu zlehka – první návštěvou s rodičem, následně krátkým samostatným pobytem a postupným prodlužováním času.Mateřská škola bývá početnější a obvykle počítá s větší samostatností dítěte. Loučení často probíhá už v šatně a učitelky se snaží dítě rychle zapojit do hry nebo mu svěřit malý úkol. Pro některé děti může být právě dětská skupina příjemným mezikrokem před velkou školkou. „Stále však platí jedno důležité pravidlo. Nástup do školičky by neměl být úplně první zkušeností dítěte s odloučením od rodiny,“ upozorňuje Marcela Andrašší.
Doporučujeme
reklama
A co když semafor bliká každý den jinak?
Jednou zelená, podruhé oranžová, třetí den rovnou červená. I to se může stát. Adaptace totiž není tabulka, do které si každý večer odškrtneme další úspěšný den. Dítě může jeden den zvládnout školku skvěle a druhý den mít pocit, že se svět spikl proti němu. Podstatné je, jestli se v delším čase něco mění k lepšímu. Pomáhá pravidelný režim, předvídatelnost, a hlavně spolupráce rodičů s učitelkami a pečujícími osobami. „Komunikace je základ, jsme v tom s rodiči společně a máme stejný cíl,“ říká Marcela Andrašší.
Zdroj: Autorský text, rozhovor s Marcelou Andrašší, síť dětských skupin Sto skupin
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
