Moje reality show

Kdysi dávno padali lidé hrůzou ze židlí, když se na ně z plátna blikavě, bez hlesu a černobíle vyřítila lokomotiva. Po sto osmnácti letech diváka příliš nezaujme, ani když barevná řvoucí lokomotiva sezobe všechny cestující z nástupiště, přičemž celou dobu vesele jódluje. Co by tedy mohlo diváka zaujmout? Při čem by se zajíkal napětím? Možná, kdyby se někdo pokoušel lokomotivu sníst. Nebo ji zvednout. Nebo se s ní oženit. Prostě něco, co by vlastně mohl udělat skoro každý.

S naší televizí pronikáme do deštných pralesů, do jádra země, do dalekého vesmíru tak často, že už je nám to šumák. Války světů už nás neohromují, jsme dobrodružstvím nasyceni a znuděni. Co nám zřejmě chybí, je obyčejný sousedský život, chybí nám nakukování přes ploty a za záclony, chybí nám možnost čmuchat lidem v soukromí, a proto bažíme sledovat své bližní ve vilách, na farmách, na pustých ostrovech či v hotelech snů. Měli by to být lidé jako my, se kterými se můžeme identifikovat a skrz jejich výhry a porážky prožívat náhradní život za ten náš vlastní.

Ovšem identifikovat se s běžnými účastníky reality pořadů je pro některé diváky těžké. Ač to možná zní pořadatelům castingů nepravděpodobně, i v této zemi žijí lidé bez tetování a kovových ozdob po celém těle, kteří umějí používat přechodníky, i když netuší, co znamená nabušená hláška: To je fičák! Osobně znám několik lidí, kteří by se v televizním přenosu nesvlékli, ani kdyby tím mohli vyhrát patentní lívanečník a imunitu na tento týden.

Nelíbali by se s ostatními účastníky a neplakali by už třetí den přímo do kamery, že tak superný lidičky eště nikdá nepotkali a že je milujou a že nechcou dom. Dokonce znám lidi, u kterých není ani po dvou týdnech pobytu v chlévě potřeba používat co minutu vypípávací zařízení. I tito lidé mají právo identifikovat se s postavami na obrazovkách, i tito lidé mají právo na svoji reality show! A protože zaměstnanci všech našich televizních společností jsou zřejmě bezradní, nabízím zde svůj formát pořadu První den v háku.

Natáčení by bylo velmi levné, protože vybraný účastník by byl normálně v zaměstnání a nebylo by potřeba proplácet mu cestovné a prostoje. Kamera by sledovala pracovníka, který je po alespoň dvoutýdenní dovolené poprvé v práci. Nejprve by byl malý medailonek účastníka, kde bychom mohli sledovat poslední den jeho dovolené, kdy v hluboké depresi pláče nad obrovskou hromadou špinavého prádla a snaží se odvšivit děti po pobytu v levnější destinaci. Pak bychom sledovali, jak jde ráno zmrzlý a ospalý do práce, kde mu všichni kolegové říkají, že dovolená už je pryč a Vánoce daleko. Taky šéf má radost, že ho zas vidí, a přiděluje mu další a další úkoly, některé vzniklé v souvislosti s tím, že zatímco si bezstarostně užíval, nad jeho pracovním stolem praskla stoupačka.

Následovaly by detailní záběry na bednu došlé pošty, na e-mailovou schránku a na chcíplou rybičku v akvárku, na kterou spolupracovník asi trochu zapomněl. Po každém takovém detailu by byl účastník vyzván moderátorkou, aby se k situaci vyjádřil. Tak by ho diváci mohli sledovat po celou pracovní dobu, rýt se spolu s ním v hromadách mokrých spisů, pod kterými je zřejmě někde pracovní stůl, shánět po celé budově propisky a lžičky na kávu, které si povypůjčovali kolegové a kolegyně, odpovídat vrátné a uklízečkám na otázky, jaké to tam bylo a kolik to stálo, telefonovat dětem, aby se podívaly, jestli nám někdo nevykradl garáž, a pořád sledovat hodiny, jestli už bude té pakárně konec.

Na konci pracovní doby by účastník musel přesně popsat, jak se cítí, pak by byla ukázána jeho výplatní páska a diváci by mu mohli telefonicky posílat body. Vítěz by dostal další dva týdny dovolené. A to by mu patřilo, nemá exhibovat v televizi!