Pohřební

Mám rozsáhlou rodinu plnou tetiček a jejich tetiček. A mezi tetičky tetiček patřila jedna, které se říkalo tetička Jájinka. Tetička Jájinka byla stará panna, malá kulatá babička v zástěře a šátku, celý život prožila v malé vesničce na břehu Sázavy, a protože byla moc hodná, všichni příbuzní i sousedé ji měli rádi a vážili si jí. Za celý svůj bohabojný život byla nejdál v Praze, podívat se na Zlatou kapličku a Václava na koni, jinak žila spokojený a usedlý život venkovanky, chovala králíky a pár slepic, sušila lipový květ, pekla makové buchty a povšechně se chovala jako osoba z díla Boženy Němcové.

Když se její čas naplnil, v síni krematoria v okresním městečku se sešlo široké příbuzenstvo, sousedi až přes tři vesnice, kamarádky z farního spolku, bývalí spolužáci, sokolové a kdekdo další, protože tak to na vsi chodí, když umře hodný člověk. Po obřadu se sešel úzký kruh rodiny čítající asi osm tetiček, který musel rozhodnout, co s Jájinkou bude dál. Jako poslední ve své rodové linii neměla vlastní hrob, k rodičům se nevešla, její nejbližší neteř už měla doma na knihovně urničku se svou maminkou, navíc Jájinka by určitě nechtěla být u cizích… Nakonec rodinná rada rozhodla, že nejvíc se bude tetičce Jájince líbit, když ji rozpráší v jejím rodišti blízko milované Sázavy. Tetičky si ještě trochu poplakaly, dopily víno i slivovici a určily jednu, která vyzvedne urnu a pietní akt provede.

A tak jednou dopoledne jela určená teta do Jájinčiny vesnice, na předním sedadle šedivou urnu. Byl větrný jarní den, chladno a lezavo, vzduté vlny Sázavy byly šedé a kalné. Teta zaparkovala na konci vesnice, vzala Jájinku a kráčela k řece. Její myšlenky byly tak pietní, že nedávala pozor na cestu, zakopla o drn, v blátě jí podjely nohy, taktak se chytila kmenu olše a tetička Jájinka hup do řeky i s pikslou… Než se určená teta vzpamatovala, plechová urna se dvakrát otočila a zahoupala se po proudu směrem ke splavu, ten elegantně přehopkala a zmizela za zatáčkou.

Teta stála na břehu a horečně přemýšlela, co dělat. Zavrhla první hnutí vrhnout se do proudu za Jájinkou. Pak ji napadlo někomu zavolat, ale komu? Starostovi? Povodí? Ostatním tetičkám? A je to vůbec legální, házet tetu do řeky? Může to být kvalifikováno jako znečišťování vodního toku? Nebo dokonce hanobení ostatků? Objímala olši na břehu, vítr jí škubal baloňákem, a jak její srdce pomalu zpomalovalo, mozek začal zase pracovat. Na urně je sice napsáno, kdo v ní přebývá, a pomocí číselného kódu i to, jak a kdy se do piksličky dostal, ale je to napsáno jen na papírku, který je přilepený na víčko. V tomhle proudu už bude papírek dávno pryč, takže odhalení nehrozí. Teta se vyškrabala na bezpečnou cestu, opucovala si bláto z bot a zapnula si kabát ke krku. V duchu si slíbila, že o tom nikdy, nikdy, nikdy nikomu nepoví, naposledy se ohlédla na temnou hladinu a odjela domů, kde to všechno propíchla už ten samý pátek, když šla na kafe a dvojku vína se svou sestřenicí, takže se to do sobotního večera dozvěděly všechny tetičky a příběh se stal rodinným stříbrem.

A u sklenky si vyprávíme, jak tetička Jájinka, která za života byla nejdál v matičce stověžaté, proplula pod mělnickým zámkem, prosmýkla se Hřenskem, prohlédla si celé Německo, propletla se mezi břichy lodí v hamburském přístavu a hurá na volné moře, kde putuje dodnes. Dovádí s delfíny, prohlédla si nehostinná skaliska plná mrožů a tučňáků, kolébala se na teplých vlnách za zvuků ukulele, zamávala tankerům u ropných plošin a toulá se stále dál a dál, zatímco my, ostatní tetičky, chodíme do práce a domů a v pátek večer na vínko a naše životy jsou krotké, malé a domácké. Ale jednou…