Syndrom opuštěného hnízda?
Když porodíte v rychlém sledu dvě děti, které na vás dnem i nocí visí, slintají po vašem oblečení, lezou vám v noci ubrečené a počurané do postele, mažou na vás zmrzlinu, smrkají do vašeho županu, blinkají v autě, zrovna když se s jejich otcem hádáte, kdo blběji řídí, setrvale si sprostě nadávají, perou se a pořád obě najednou melou pantem, připadají vám řeči o syndromu prázdného hnízda jako děsné kecy. Když ty děti povyrostou a zmítají se v křečích puberty, kdy cokoli řeknete, musí být okamžitě použito proti vám, když zamořují celý byt příšernou hudbou a příšernými plakáty svých příšerných idolů, když si malují nehty černou lihovou fixou a tělo mají plné tetovacích obtisků, když jsou setrvale emotesknící, když na sociální síť nasdílejí vaši nepříliš vyvedenou fotografii s popiskou TO JE VONA!, když před vaší matkou nahlas a se smyslem pro detail touží po pohlavním styku s tím týpkem z Bravíčka, který má víc piercingů nežli bodů IQ, považujete prázdné hnízdo za největší štěstí lidské od potopy světa. Až když ptáčátko roztáhne křidélka a z rodného hnízda vyletí, pomyslíte, zda na těch řečech o stesku nebylo pravdy trochu.
Moje starší ptáčátko roztáhlo svá křidélka a se sedmi kufry módního oblečení odletělo do novoučké univerzitní budoucnosti. Protože do poslední chvíle byla na pochybách, co si s sebou má vzít, vytahala prostě VŠECHNO. I pravěké oblečení z pytlů na půdě, i oprášené krabice zpod postele, i památníčky a upomínky ze školky, staré dětské knížky a ožižlané plyšáky. Vybrala a sbalila, co uznala za vhodné, a zbytek ponechala na malebné hromadě velikosti Řípu uprostřed pokojíku. A odjela.
Její sestra mě okamžitě upozornila, že by bylo velmi nespravedlivé, kdyby ten svinec měla uklízet ona sama, chudinka maličká, vykořisťovaná. Navíc – kdopak si toho bordeláře porodil? A přinesl sem? Aha?
Jedině příslib, že si pokojík může vyzdobit dle vlastní fantazie, ji přiměl, aby mi se sanací pomohla. Když jsem nesměle navrhla, abychom ty nejvíc zaprané a moly okousané hadry tajně vyhodily (smrtelný hřích proti hlavnímu přikázání Cti garderobu dcery své), začala dokonce být agilní, přitáhla veliký černý pytel, do kterého policie strká oběti dopravních nehod, a nabízela se, že to všechno ihned vynosí k popelnici, sakumprdumšup. Musela jsem ji trochu krotit, ale i tak jsme vynosily mnoho igelitek odpadu. Pak jsme čistě vybílily, vydrbaly okna, podlahu i pod postelí a vršek knihovny, uklidily všechny skříňky, pověsily pár obrázků a zalily kytky. Pokojíček jako klícka.
Malá dcerka zajásala nad vlastním bydlením a jala se neprodleně přetvářet sterilní prostor k obrazu svému. Polepila čisté zdi svými obrázky. Pod postel ladně umístila celotýdenní hromadu špinavého prádla. Okno zastřené trvale závěsem, aby bylo vidět na monitor. Postel plná nasmrkaných kapesníků a rozečtených knížek. V knihovně hromada kostí, které sbírá po lese a nosí domů, aby tu z nich mohly lítat maličké odporné mušky. Akvárium plné šneků a hibernujících housenek, ve kterém omylem vyklíčil taky jeden žalud, takže na nás juká zdatně rozvětvený doubek. Kolem počítače barikáda z odpadků a špinavého nádobí.
Když někdy v noci ležím a nemůžu usnout, představuju si, jaké to tu bude, až vyletí i druhý ptáček – čistý, uklizený a vyvětraný byt. Pračka nejede každý večer, dřez není pořád zasypán nádobím. Žádné drobky na lince, odstřižky na jídelním stole, kreslení roztahané po podlaze. Žádné housenky, žádné duby, žádná tuc-tuc muzika. Zalité květiny, odpadky v koši, plasty vytříděné, čisté vyžehlené prádlo složené ve skříni. Možná mi tu bude hrozně smutno. Možná.
No, uvidíme…
