Bylo mu pětatřicet, když se dozvěděl, že má Parkinsona. Nechci, aby mě nemoc zastavila, říká mladý muž

Pomalá chůze, třes rukou. Jenže to je jen část příběhu. Nemoc se může ozvat i u mladých lidé a ze začátku nenápadné signály ani nevnímají. V mozku se totiž postupně „ztrácí“ látka, která pomáhá řídit pohyb, a tělo reaguje po svém. Někdy ztuhlostí, jindy zpomalením nebo drobným třesem, tedy příznaky, kterých si člověk hned nevšimne. Proč taky, pravděpodobně za to může únava. Právě dnes, 11. dubna, je Světový den Parkinsonovy choroby.

Změní mi to celý život

Tomáš byl aktivní, pracoval ve zdravotnictví, sportoval a těšil se na budoucnost s rodinou. Všechno se zdálo být v pořádku, dokud si nezačal všímat drobných změn. Jeho levá ruka byla najednou zvláště tuhá, pohyby nebyly tak přirozené jako dřív. Nebylo to žádné drama, a tak to skoro pokaždé přešel s tím, že je jen unavený. Když ale příznaky neustupovaly, navštívil lékaře a po několika vyšetřeních přišla zdrcující diagnóza, která mu obrátila život naruby. Parkinsonova choroba, ve věku, kdy ji většina lidí vůbec nečeká. Sám později popisoval, že to byl obrovský šok a že si v tu chvíli uvědomil, jak zásadně to změní jeho život.

Když tělo zpomalí, hlava musí zabrat

Nejtěžší pro něj přitom nebyly jen fyzické projevy nemoci, ale nové přijetí reality. „Nejdřív jsem to chtěl vytěsnit a dělat, že se vlastně nic neděje,“ říká Tomáš. U mladších lidí to vlastně není žádná rarita. Parkinson se totiž nehlásí fanfárami, spíš přijde potichu. Spousta lidí si tak namlouvá, že to nic není. I Tomáš si prošel tím samým. Nejdřív se snažil všechno ignorovat, ale pak mu došlo, že dělat, že se nic neděje, nikam nevede. „Musel jsem to vzít tak, jak to je, a začít hledat způsob, jak s nemocí normálně fungovat,“ popisuje období, kdy se s diagnózou postupně srovnával.

Pohyb jako záchrana

Velkou roli v jeho životě začal hrát pohyb. Naštěstí nikdy nebyl gaučový typ a sport měl rád, ale až s nemocí si naplno uvědomil, že pohyb pro něj bude záchrana. „Když se nehýbu, necítím se dobře fyzicky ani psychicky. Takže když si chci udržet aspoň nějakou kvalitu života, musím se prostě hýbat,“ říká mladý muž, kterému je dnes čtyřicet. Z nemoci, která by mnohé lidi zastavila, se pro něj stal paradoxně impulz něco změnit. Pohyb mu dává pocit kontroly, a hlavně mu pomáhá zvládat každodenní fungování.

Ne nemoc, ale nový pohled na život

Tomáš má jasno. Nechce, aby mu Parkinson diktoval, kam až „může“. Místo toho si začal věci v hlavě rovnat po svém. Zpomalil, snaží se nikam nehnat, víc vnímá přítomnost a přestal plýtvat energií na to, co za to vlastně nestojí. „S odstupem jsem pochopil, že mi to celé vlastně dost otevřelo oči. Ujasnil jsem si, co je pro mě důležité a co už fakt řešit nemusím,“ říká. Jistě, občas má „den blbec“, kdy se skoro nehne, ale zatím většinu zvládá. Ví, že do budoucna možná přijde na přetřes i možnost zákroku pomocí hluboké mozkové stimulace, ale o tom ještě nepřemýšlí.

Parkinsona mají i známé osobnosti

Nemoc se nevyhýbá ani známým lidem. Jedním z nejznámějších případů je herec Michael J. Fox, kterému nemoc diagnostikovali, když mu bylo třicet. Navzdory nemoci pokračoval v kariéře, založil nadaci na podporu výzkumu této nemoci a otevřeně mluví o životě s touhle diagnózou. Nemocí trpěl i legendární boxer Muhammad Ali, u něj se objevila až po skončení kariéry.  I přes postupující potíže zůstal dlouho aktivní, a i on pomáhal zvyšovat povědomí o téhle nemoci.

Parkinsona má i herec Alan Alda (nedávno mu bylo 90), a i on mluví o diagnóze velmi otevřeně a zdůrazňuje hlavně důležitost pohybu a aktivního přístupu k životu. V pořadu Today televize NBC doslova řekl: „Trochu se třesu, ale jinak dobrý. Cvičím. Průběh můžete trochu zastavit, pokud provádíte spoustu konkrétních cviků. Takže dělám hodně bláznivých věcí.“