Cesta k rodičovství: Když to nejde samo

Je mi to líto, ale nevidím srdeční akci,„ pronese zaraženě gynekoložka. Martina (jméno jsme na její žádost změnili) je v devátém týdnu těhotenství a s manželem přišla na první návštěvu těhotenské poradny. Doktorka je nepříjemná, nechápe, proč na první ultrazvuk přišel i partner. “Probrala s námi další postup, houkla na sestřičku, že vyšetření bude za sedm set, a my jsme v šoku a se slzami v očích odešli. Po třech letech snažení jsme si konečně užívali pocit, že budeme rodiče… A byli jsme zase na začátku,„ vzpomíná Martina.

Pro děti se rozhodla – jak sama říká – pozdě, bylo jí 41. „Do té doby jsem vedle sebe neměla muže, s kterým bych je mohla mít. Moje vztahy byly na chvíli, většinu času jsem byla single. Jednou těhotná jsem ale byla, ve dvaatřiceti. Jenže všechno bylo špatně. S tím mužem to byl spíš úlet, měnila jsem práci, stěhovala se do vlastního a čekalo mě splácení hypotéky. Bála jsem se, že bych to nezvládla. Na interrupci jsem šla na úplném začátku těhotenství. Dneska mě občas napadne, že to byla chyba. Ale po bitvě je každý generál,“ povzdychne si.

Po čtyřicítce poznala Michala. Nadšený sportovec, chlap jako hora se srdcem na dlani. Všechno do sebe zapadlo, po půl roce chození se shodli, že chtějí dítě a nemůžou ztrácet čas. Snažili se rok. Bez úspěchu. „Fyziologicky jsem byla v pořádku, ale rozbor krve ukázal, že...

...celý článek najdete v ČERVNOVÉ MARIANNE.