Až jednou nebudu zvládat žít úplně sama, nechci k dětem. Chci do domova důchodců. Věta, která může spoustu dětí zaskočit. Pro část dnešních seniorek je ale představa, že jednou skončí v bytě svého dítěte, méně lákavá než vlastní pokoj v domově pro seniory. Ne proto, že by své děti nemilovaly. Právě naopak. Chtějí si s nimi zachovat dobré vztahy – a nebýt na nich závislé.
Já mám jasno, říká osmašedesátiletá Jana. „Až jednou nebudu zvládat bydlet sama, chci do domova seniorů. Nechci být dětem na obtíž.“ Dnešní senioři vyrůstali v trochu jiném světě. Mnozí jsou aktivní, cestují, chodí do divadla, na koncerty, cvičí, setkávají se s kamarády na kávě a rozhodují o svém čase. Představa, že jednou jejich život převezmou děti, jim nepřipadá žádoucí.
Já se tam vlastně těšila
Maminka mé kamarádky Vlasta to měla naplánované poměrně přesně. Když začala přemýšlet o tom, kde by chtěla jednou žít, věděla, že nechce skončit u své dcery. Byla celý život aktivní, milovala knihy, chodila za kulturou a měla široký okruh přátel. Vlastně už docela brzo začala říkat, že má ve stáří jiné plány a že k dceři se stěhovat nechce. Vyhlédla si nedaleký domov seniorů, a protože věděla, že na místo se nečeká pár týdnů, přihlásila se a čekala. Několik let. Její o trochu starší kamarádky, které už stejně jako ona neměly manžela, už tam žily a byly spokojené. Když se pak konečně uvolnilo místo, nebyla to prohra ani rezignace. Byla to pro ni jen změna adresy.
Nechtějí být na obtíž
To, že Jana chce dožít v domově seniorů, je podle gerontoložky Ivy Holmerové, předsedkyně Gerontologické a geriatrické společnosti České lékařské společnosti JEP, spíše výjimkou. „Dostupná data mluví jednoznačně o tom, že si lidé přejí v závěru života být doma a v okruhu svých blízkých,“ říká. Samozřejmě ne všichni a musíme respektovat, že někteří můžou mít jiné názory a přání. Pokud je však důvodem věta „nechci být na obtíž“, to považuje Iva Holmerová za problematické. „Proč by měl být člověk na obtíž, když by měl v místě svého bydliště dostupné a kvalitní služby, které mu umožní setrvat doma i s omezenou soběstačností a tedy i “nebýt na obtíž„ svým blízkým, ale žít dále s nimi či v jejich blízkosti? Není to nebýt na obtíž jen jakýmsi eufemismem a zastřením naprosto neuspokojivé situace v zajištění služeb v domácím prostředí, takže starší lidé volí nakonec ústav?“
Domovy pro seniory si pořád často představujeme jako místo, kam člověk odchází ve chvíli, kdy už nic nezvládá. Jenže není domov seniorů jako domov.„Co pod pojmem domov seniorů rozumíme? Zatím se zpravidla jedná o různá ústavní zařízení více či méně režimového charakteru, například označení domov se “zvláštním režimem„ to explicitně vyjadřuje. Jde o různá zařízení – od těch, kde opravdu může mít člověk vlastní soukromí ve svém pokoji, až po vícelůžkové pokoje a tak dále,“ vysvětluje Iva Holmerová. Není v zásadě proti tomu, aby se řešilo bydlení starších lidí – naopak. „Často si říkám, že takovým cílem by měly být spíše malé, dostupné, bezbariérové byty poblíž centra obcí, kde by byly dostupné nejen zdravotní a sociální, ale i další potřebné služby a kde by byli i lidé s omezenou soběstačností i nadále zapojeni v životě obce, nikoli segregováni v ústavech mimo ni,“ dodává gerontoložka.
Doporučujeme
reklama
Láska neznamená bydlet spolu
Možná se tedy mění i význam slova „postarat se“. Postarat se nemusí znamenat vzít si rodiče domů. Může to znamenat najít dobré řešení, respektovat jeho přání, pomáhat mu s tím, co už nezvládne, a přitom mu nechat co nejvíc samostatnosti. A také přijmout, že rodič může mít o svém stáří jinou představu než jeho děti. Pokud je odchod rodiče do zařízení vnímán jako něco těžkého nebo jako selhání rodiny, stojí podle gerontoložky za to hledat, proč tomu tak je, a zda bychom neměli mít více možností komunitních služeb a dostupného bydlení. Protože péče o nesoběstačného člověka je náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. „Pokud se pečující vyčerpají, nebudou mít podporu, nebudou péči stíhat a budou mít pocity viny, opuštění – tak je to prostě špatně. Všichni se do ústavů stejně nevejdeme,“ dodává Iva Holmerová.