Situace, které vám napoví, že máte emočně nezralého rodiče: Nikdy se neomluví a vše se točí kolem něj

Pojem emoční nezralost není diagnóza ani oficiální psychologická porucha. Používá se spíš k popisu určitého způsobu chování: člověk má potíže zvládat vlastní emoce, respektovat emoce druhých, nést odpovědnost za své jednání nebo vytvářet vztah, v němž jsou potřeby obou stran důležité. A právě v rodině to může být obzvlášť vyčerpávající. Výzkumy ukazují, že způsob, jakým rodiče reagují na emoce dítěte, souvisí s tím, jak se dítě později učí své vlastní emoce regulovat.

Mohlo by se vám líbit

Babičky došly, hledá se chůva! Profesionální pomoc je ale pro mnoho rodin jako druhá hypotéka

Ale prosím tě, o nic nejde

Smutek, strach nebo vztek dítěte může emočně nezralý rodič vnímat jako něco, co je potřeba rychle umlčet. „Neplač“, „buď ráda, že se nic horšího nestalo“ nebo legendární „až budeš mít děti, pochopíš“ nejsou zrovna pozvánkou k otevřenému rozhovoru. Dítě se tak může naučit, že některé emoce jsou obtěžující nebo nepřijatelné. Výzkumy označují tento způsob reakce jako emoční invalidaci a spojují ji s většími potížemi dětí regulovat vlastní emoce.

Všechno se nakonec točí kolem něj

Přijdete se svěřit a během pěti minut posloucháte historku o tom, jak to měl rodič v životě mnohem těžší. Potřebujete podporu, ale místo ní dostanete přednášku, radu nebo soutěž o největší životní problém. Emočně zralý rodič nemusí se vším souhlasit, ale dokáže na chvíli odložit vlastní potřeby a být tu pro dítě.

Omluva? Spíš vzácný přírodní úkaz

„Promiň, tohle jsem nezvládl.“ Pro emočně nezralého rodiče může být tahle věta téměř nevyslovitelná. Místo ní přichází vysvětlování, protiútok nebo věta typu: „Kdybys mě tak nevyprovokovala, nemusela jsem křičet.“ Tato studie mezi matkami například ukázala souvislost mezi potížemi s regulací vlastních emocí a menší ochotou či schopností omluvit se dítěti.

Mohlo by se vám líbit

Dítě, které si řekne o pomoc, není sněhová vločka. Odolnost neznamená všechno vydržet, říká psycholožka

Z dítěte se stává vrba, rozhodčí nebo zachránce

„Ty jediná mi rozumíš.“ „Nemůžu to říct tátovi, ty to pochopíš.“ Pokud dítě pravidelně přebírá emocionální odpovědnost za rodiče, odborníci mluví o parentifikaci. Role se tak nenápadně otočí: místo aby rodič poskytoval bezpečí dítěti, dítě začne poskytovat bezpečí rodiči. Výzkumy ji spojují například s konflikty mezi rodiči, nižší vřelostí ve vztahu rodič–dítě a některými problémy v pozdějším fungování.

Hranice bere jako osobní útok

Řeknete: „Dnes nepřijedu.“ Emočně zralý rodič může být zklamaný, ale hranici respektuje. Nezralý může reagovat výčitkou, uraženým tichem nebo dramatickým „tak už mě tedy nepotřebuješ“. Pro dospělé dítě pak může být překvapivě těžké říct obyčejné „ne“ bez pocitu viny.

Nejde o hledání viníka

Možná si právě teď říkáte: To je přesně ono. Taková je moje matka! Jenže lidé nejsou pětibodové checklisty. Rodič může být někdy emočně nezralý, aniž by byl špatným člověkem. A někteří rodiče si své vzorce chování přinesli z vlastního dětství. Výzkumy skutečně ukazují, že zkušenost s emoční invalidací v dětství může souviset s pozdějšími potížemi s regulací emocí a následně i s rodičovským chováním.

Zdroj: Autorský text, PubMed, ScienceDirect, PMC