Dnešní děti a dospívající bývají někdy označováni za „sněhové vločky“ – za generaci, která má být příliš citlivá, špatně snášet kritiku a čekat, že za ni problémy vyřeší někdo jiný. Jenže mezi rozmazleností a psychickou křehkostí je velký rozdíl. A stejně tak mezi tím naučit dítě postavit se na vlastní nohy a nechat ho v těžké situaci samotné.
„Nechci, aby z mých dcer byly snowflakes,“ říká v rozhovoru pro Novinky.cz zpěvák Václav Noid Bárta. Mluví přitom především o tom, že chce své děti vést k samostatnosti a odolnosti. Jak říká coby otec tří dcer ve věku 12, 6 a 4 roky, doporučil by dětem, aby se naučily nějakou hlášku, která druhého odzbrojí. A neměly by do konfliktu ve škole hned tahat učitele nebo rodiče. Šikana se podle něj pak může rychle stupňovat a všechno zhoršit. Myšlenka, že dítě by se mělo naučit některé věci zvládnout samo, může některé rodiče píchnout u srdce. Protože co uděláme, když naše dítě přijde ze školy a řekne, že mu někdo ubližuje? Instinkt je často okamžitý. Zjistit, kdo to byl, zavolat učitelce, napsat rodičům druhého dítěte a situaci co nejrychleji vyřešit. Tady je důležitá hranice. Pomoci dítěti není totéž jako řešit všechno za něj. A chtít po něm, aby si všechno vyřešilo samo, není totéž jako učit ho samostatnosti.
Martina Ptáčková, mistryně světa v bojových sportech a autorka projektu Šikana do klece, který je zaměřený na prevenci šikany, s Václavem Noidem Bártou v jedné věci souhlasí. „Myslím, že bychom děti měly učit, aby se dokázaly ozvat, nastavovat si hranice a řešit konflikty samy. Když za ně budou rodiče řešit úplně každý problém a neustále jim umetat cestu, opravdu se nenaučí, jak si poradit v situacích, které je v životě čekají,“ říká Martina Ptáčková pro Marianne.cz. Zároveň ale upozorňuje, že ne každé dítě má šikanu zvládnout samo. Velmi důležité je taky rozlišovat mezi běžnými dětskými konflikty a šikanou. Hádka s kamarádem, nepříjemná poznámka, spor ve třídě nebo situace, kdy dítě někdo odmítne, mohou být zkušenosti, které se skutečně může naučit zvládat samo a postavit se samo za sebe. U šikany je ale situace jiná. U ní je často dlouhodobý nepoměr sil.
Psycholožka Anna Frombergerová z Endlessly a Ambis Univerzity říká, že šikana sama od sebe málokdy skončí. „Dítě, které o ní mlčí, zůstává na problém samo a násilné chování může postupně sílit. Vyhledání pomoci není známkou slabosti, ale odvahy a zodpovědnosti vůči sobě. Navíc ne všechny děti mají dostatek sebevědomí a zkušeností, aby situaci zvládly samy. Právě proto je důležité obracet se na rodiče, učitele, školního psychologa nebo jiné důvěryhodné dospělé, kteří mohou pomoci,“ dodává psycholožka. A pokud jde o tu hlášku, kterou radí Václav Noid Bárta? „Tady bych byla podobně opatrná. Může fungovat, ale nemůžeme dítěti říct, že když najde dostatečně chytrou odpověď, šikana skončí. Někdy ano, někdy vůbec,“ říká Martina Ptáčková.
Sněhové vločky, tak se někdy dnešním mladým říká. Ne všichni odborníci ale tohle přirovnání slyší rádi. „Děti nejsou křehké sněhové vločky, které se při každé obtíži zhroutí. Naopak, postupně si budují odolnost a schopnost zvládat náročné situace. K tomu ale potřebují bezpečné prostředí a podporu dospělých. Učit děti, aby si v případě šikany řekly o pomoc, neznamená vychovávat je k přecitlivělosti. Znamená to učit je rozpoznat nepřijatelné chování, chránit své hranice a využívat dostupné zdroje podpory. Skutečná odolnost nespočívá v tom trpět mlčky, ale ve schopnosti hledat vhodná řešení problémů,“ vysvětluje psycholožka Anna Frombergerová.
Citlivé dítě nemusí být slabé. Dítě, které se rozpláče, když ho někdo odmítne, nemusí být neschopné života. A dospívající, který řekne, že už toho má dost, nemusí být rozmazlený jen proto, že nechce zatnout zuby a pokračovat. Odolnost totiž není schopnost nic necítit. Je to spíš schopnost něco cítit, a přesto postupně hledat způsob, jak situaci zvládnout. Někdy vlastními silami. Někdy s kamarádem. Někdy s rodičem, učitelem nebo psychologem. Dítě se přitom potřebuje naučit obojí: „Zvládnu to“ i „Nevím si s tím rady, potřebuji pomoc.“
Rodič nemusí být hasič
Pro rodiče je to hodně těžká disciplína, vidět vlastní dítě v nepohodě a nezasáhnout okamžitě. Jenže když dítě pokaždé zachráníme před každým konfliktem, odmítnutím, špatnou známkou, hádkou nebo nepříjemným rozhovorem, může přijít o možnost zjistit, že některé věci zvládne samo. Než tedy hned něco okamžitě řešit, může pomoci pár obyčejných otázek: Co se stalo? Co jsi udělal ty? Co bys chtěl, aby se stalo? Co bys mohl zkusit příště? Chceš, abych ti poradil, nebo mě teď jen potřebuješ, abych tě vyslechl? Zrovna ta poslední otázka je důležitá. Ne každé dítě chce, aby dospělý okamžitě přebral řízení. Někdy potřebuje „jen“ bezpečné místo, kde může říct, co se stalo.
Doporučujeme
reklama
Kdy už dítě nemá zůstávat samo
Rodič by měl mít jasné vodítko. Když se problém opakuje, dítě se začne vyhýbat škole, bojí se konkrétních lidí, mění se jeho chování, uzavírá se, přestává jíst a spát, výrazně se zhorší jeho nálada nebo má strach říct, co se děje, není čas na výchovnou lekci o odolnosti. Je čas být dospělým. Dospělým, který nemusí všechno vyřešit za dítě, ale dospělým, který mu pomůže situaci bezpečně zvládnout. Vlastně nejde o to, aby z dětí nebyly „snowflakes“, ale o to, aby uměly říct ne. Aby dokázaly snést, že se jim někdy něco nepovede. Aby se nebály udělat chybu. Aby věděly, že svět jim nebude vždycky vycházet vstříc. Aby dokázaly přijmout kritiku, ale zároveň poznaly chvíli, kdy už někdo překračuje jejich hranice.
Zdroj: Autorský text, PhDr. Anna Frombergerová, Endlessly, Martina Ptáčková
Lada Nosková: Štve mě, že v roce 2026 ještě někdo řeší váhu
.jpg)
