Babička a dědeček bývají pro rodinu často neocenitelnými pomocníky. Vyzvednou děti ze školky, pohlídají je o prázdninách, vezmou je na výlet nebo je prostě na pár hodin zabaví, když si rodiče potřebují vydechnout. Jenže i prarodiče mají svůj život, práci, zdraví, plány a někdy chuť mít celý den klid.
Český průzkum ukázal, že každý čtvrtý prarodič je z péče o vnoučata vyčerpaný. Zahraniční výzkumy přitom přinášejí zajímavý paradox: péče o vnoučata může být pro starší lidi zároveň zdrojem radosti a vyšší životní spokojenosti.
V českých rodinách mají prarodiče pořád důležité místo. Často jsou první, na koho se rodiče obrátí, když dítě onemocní, potřebují do práce nebo se během prázdnin ukáže, že dvacet čtyři hodin denně je na děti nějak málo. Dnešní babičky a dědečkové přitom vůbec nejsou lidé, kteří by seděli doma a čekali, až je někdo požádá o pomoc. Řídí auta, cestují, pracují, sportují, chodí za kulturou a mají své vlastní plány. Někteří jsou dokonce aktivnější než jejich dospělé děti. Není tedy samozřejmost, že mají kdykoli volný kalendář jen proto, že se v rodině objeví potřeba hlídání. Navíc někteří prarodiče ani nechtějí být součástí rodinného logistického týmu. Český Velký průzkum rodin UNIQA 2026, který realizovala agentura NMS Market Research, ukázal, že každý čtvrtý prarodič je z péče o vnoučata vyčerpaný. A mimo jiné taky ukázal, že představy rodičů a prarodičů nemusí být stejné – zvláště když jde o rozsah pomoci.
Hlídání může unavovat i těšit
Jak to, že se cítí čeští prarodiče z hlídání vyčerpaní? Zahraniční studie totiž ukazují trošku něco jiného. Podle této naopak prarodiče, kteří se starali o svá vnoučata, pociťovali vyšší spokojenost a pohodu než ti, kteří tuhle péči neposkytovali. Více vnoučat, více štěstí? Tak to samozřejmě taky nefunguje. Výsledek je ale zajímavý. Vnoučata můžou být pro starší generaci důležitým zdrojem kontaktu, aktivity a pocitu potřebnosti. Člověk kvůli nim vstane od stolu, vyrazí ven, jde na hřiště, na výlet nebo do lesa. A taky se dozví spoustu věcí, o které se před třiceti lety nezajímal. Třeba co je to Roblox nebo LoLko.
Prarodiče v Evropě
Evropa ale není jeden velký rodinný model. Vztah prarodičů a vnoučat nevypadá stejně v Praze, Madridu nebo Stockholmu. To, jak moc se prarodiče zapojují do péče o děti, se mezi jednotlivými zeměmi výrazně liší. Evropské výzkumy ukazují, že to, kolik péče prarodiče poskytují, souvisí i s tím, jak funguje péče o děti v dané zemi, jak snadné je skloubit práci a rodinu, nebo co společnost od prarodičů očekává. Česko se v tomhle srovnání ocitá někde uprostřed. Prarodiče jsou důležitou součástí péče o děti, ale většinou ji nepřebírají úplně. Typičtější je pravidelná pomoc, například jeden den v týdnu, která doplňuje péči rodičů a dalších služeb. Prarodiče tak nejsou hlavními pečujícími osobami, ale zároveň nejsou ani návštěvou, která se objeví jednou za měsíc s bonboniérou.
Začíná to nevinně. Babička jednou týdně vyzvedne vnouče ze školky. Všichni jsou spokojení. Dítě má rádo babičku, rodiče mají o starost méně a babička má pocit, že je součástí rodiny. Pak se přidá nemoc. Potom prázdniny. Pak jeden prodloužený víkend. A protože už to jednou fungovalo, začne se s tím tak trochu počítat. Právě rozdíl mezi dobrovolnou pomocí a pomocí, která se postupně stane očekávanou povinností, může být pro pohodu prarodičů zásadní. Nejde totiž jen o počet hodin strávených s dětmi. Důležité je také to, zda má babička pocit, že si svou roli může sama nastavit. Pokud si bere vnoučata na víkend proto, že se na ně těší, může být stejných čtyřicet osm hodin úplně jiným zážitkem než víkend, který přijala jen proto, že jiná možnost nebyla.
Když hlídání není jen o hraní
Vyčerpanost prarodičů nemusí souviset jen se samotnými dětmi. Péče o vnoučata s sebou přináší také náklady, organizaci, cestování a někdy několik dnů nepřetržitého provozu.Průzkum UNIQA přitom ukázal, že pocit vyčerpání je častější u prarodičů s nižšími příjmy. Když se k běžnému rozpočtu přidá jídlo na několik lidí, výlety, vstupné, doprava nebo třeba letní zmrzlina pro celou výpravu, může být hlídání finančně náročnější, než si rodiče uvědomují. Své dělá i fyzická stránka. Děti mají energie na rozdávání a prarodiče už nemusí mít stejnou kondici jako před dvaceti lety. Jeden den na hřišti, druhý výlet, večerní koupání a brzké ranní vstávání mohou být super program, ale taky docela slušná zátěž. A dnešní prarodiče navíc často sami pracují, mají vlastní aktivity nebo pomáhají ještě další generaci. Týden s vnoučaty může být současně radostný i únavný.
Představa, že existuje ideální počet hodin, které by měl každý prarodič věnovat vnoučatům, je absurdní. Někomu stačí jedno odpoledne týdně, jiný si užívá několik dní společné dovolené. Někdo má energie na rozdávání, jiný se po pár hodinách dětského provozu těší na ticho. Svou roli hraje i věk dětí. Batole, které potřebuje neustálý dohled, je úplně jiný projekt než desetiletý vnuk, který si většinu dne vystačí s tabletem, kolem kterého jen občas potřebuje projít dospělý a připomenout mu, že existuje také oběd. Výzkumy proto upozorňují, že péče o vnoučata se nedá hodnotit podle jejího rozsahu.
Doporučujeme
reklama
Dobrovolný vztah, nebo služba?
Když se z dobrovolného vztahu stane pravidelná služba, může se ztratit to, co bývá na prarodičovství nejhezčí. Společný čas už není něčím, na co se obě strany těší, ale položkou v kalendáři. To se může ale stát i v milující rodině. Rodiče nemusí být bezohlední a prarodiče nemusí být přecitlivělí. Stačí, když si každý představuje pod slovem pomoc něco jiného. Rodiče mohou mít pocit, že babička přece může jednou týdně vyzvednout dítě ze školky. Babička může mít pocit, že už tak přece pomáhá dost. Ani jedna strana to přitom nemusí myslet špatně. Jen se o tom ale musí mluvit. Mimochodem, nejlepší babička nemusí být ta, která hlídá nejvíc.
Zdroj: Autorský text, UNIQA, Springer, PubMed Central
Lada Nosková: Štve mě, že v roce 2026 ještě někdo řeší váhu
.jpg)
