FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Gordický uzel – zapletené vlasy

Dcery mám tři. A každá z nich chtěla být ve svém věku Elsou, Locikou, Popelkou nebo jinou princeznou, která se pyšnila – dokonalým copem. Nevím, jestli je to tím, že jsem levá, nebo levák, v každém případě, pletení copánků jsem nikdy nepochopila. Tedy jejich systém. Pro upřesnění: v základě ano a vánočku nějak dohromady dám, jakmile jde ale o vlasy, propadám.

Všechny spolužačky a kamarádky mých holčiček se již od školkového věku chlubily krásnými vlásky. Tedy to mají moje holčičky samozřejmě také, ale na rozdíl od jiných, je nemají zapletené do umných francouzských cůpků, rybích copů, drdůlků, a já nevím, čeho ještě. Nosily a nosí je rozpuštěné. Vrcholem mého umění byl, je a bude - culík.

Pravidelně jsem vyrážela na nákupy gumiček, vlásenek, sponek – s tím, že tyhle propriety mi jistě pomohou vytvořit na hlavách mých prosebně se dívajících dcer nějakou krásnou variaci na téma copánky. V těch kouzlo dokonalého účesu opravdu nebylo. Teď už to vím. Dokonce jsem absolvovala kurz pletení copánků. I tam se mi ruce zamotaly tak, že instruktorka skřípala zuby a navrhla, jestli by řešením pro moje děti nebyly třeba sportovní culíky, nebo krátký sestřih – že ten je prý dnes moderní. Hrdě jsem odešla, protože takové únikovky z mého problému mi tedy nikdo navrhovat nebude. Nikdo! Nechtěla jsem polevit a trénovala dál. Sama. Na česacích hlavách, které měly děti v pokojíku, pak, když jsem získala potřebnou jistotu, vylosovala jsem si jednu z jejich skutečných hlav jako oběť. Vydržely tak tři minuty a začaly smlouvat, že vyvenčí psa, vyndají nádobí z myčky, utřou prach na policích v kuchyni. Zkrátka vykonají jakoukoliv nenáviděnou činnost, jen když je už konečně nechám na pokoji. Faktem je, že nad jejich temeny se mi ruce nějak zamotaly a byť teorii jsem měla zvládnutou, praxe pokulhávala. Asi i dost tahala. Nakonec jsem se naučila jeden druh podivného copu, který jsem vydávala za trend sezony. Několik let. Ovšem moc mi to neprocházelo. Holčičky se ptaly, proč něco podobného tedy nemají na hlavách i jejich kamarádky. Odpověď, že nemají tak inovativní maminku mi ale dlouho nevydržela.

Největší ránu mému copánkovému sebevědomí zasadil – chlap. S rodinou Bláhových jsme se setkávali na florbalových zápasech a celý tým vždy nastupoval na hrací plochu s precizně spletenými cůpky začínajícími někde u spánku. Navíc tak pevnými, že se z nich během zápasu neuvolnil ani vlásek… A pletl je… tatínek Bláha. Který se tuto činnost naučil během pár dní, kdy musel zaskakovat při ranní výpravě dětí do školy. Jakože chlap. Fakt. Z fleku by si mohl otevřít salon dětských účesů. Kdyby ho napadlo, jak velká díra na trhu se před ním otevírá. Minimálně naše rodina by byla pravidelnou klientelou. Vzhledem na množství hlav nezanedbatelnou.

Závěr? Moje holky se naštěstí přehouply přes dobu copánkovou k věku rozpuštěných loken. Takže už nemusím samostudovat, stydět se a žebrat o pomoc. Ani snášet pohledy matek, které levoruké evidentně nejsou. Jen mi teď u psaní tohoto textu dochází, že i babičky by měly mít schopnost zaplést vnučce copánek… takže poslední dvě věty beru zpět a kdybyste věděli o kurzu, kde i mne naučí tomuto umění, dejte vědět. Rozhodně se mi minimálně ještě jednou v životě bude hodit.

Děkuju a copánkům zdar.

Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde. 

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Važ slova…

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Nosit bys měla výhradně to, v čem se cítíš dobře

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Vztah na věky