Klára Kotábová v karanténě, den 9: Stereotypy vám z hlavy karanténa nedostane
I v době krize je třeba se smát. Já si dopřála veselý večer v okamžiku, kdy jsem dětem nařídila domácí vězení.
Včera dcery zlobily. Jakože opravdu hodně. Ani se jim nedivím, ona ta ponorka občas musí probublat, v mezích možností jsem ale přesvědčena o tom, že se k sobě chováme průběžně moc hezky. A na drobné úlety psychického rázu má v dnešních dnech nárok asi každý. Ale k meritu věci: Jedna chtěla ven s kamarádkou, druhá na rande. Vím, že by nedodržovala – ani jedna – vzdálenost od svého protějšku doporučenou, tedy dva metry, navíc ani láska, ani BFF s námi nebydlí v jedné domácnosti (zatím), takže jsem byla za krutou matku a řekla jsem rázné NE! Tím jsem ovšem spustila lavinu smutku, slziček, obviňování, kdo za stav věcí může. Přitom jsem věřila, že na danou situaci už za ty dny a týdny zvykly. Nezvykly. Pořád dokola jsem si v hlavě promítala text článku o tom, že karanténu nejhůř nesou právě teenageři, ale nebylo to nic platné. Hádka se stupňovala, napětí také. Nakonec si začaly hrát. Jenže ostentativně vymyslely zábavu původně pro venkovní hřiště, nyní předváděné v obývacím pokoji jako alternativu toho, co tedy budou dělat, když ven nemůžou. Hrozilo, že zničí byt, tak jsem zakřičela: „Nechte toho, nebo máte domácí vězení.“
V okamžiku, kdy jsem to vyslovila, chtěla jsem mít možnost svá slova vzít a nacpat si je zpět do úst, touhle funkcionalitou zatím ovšem nevládnu. Takže jsem se začala smát. Double vězení, to tu ještě nebylo. Holky ne. Naštvaly se, práskly dveřmi od svých pokojíčků a přestaly komunikovat. Do doby, než dostaly chuť na druhou večeři.
Bavila jsem se svým výrokem docela dlouhou dobu. I to je důkazem toho, jak málo stačí v karanténě k lidské radosti. A napadaly mě další věty, které jsou dnes bezpředmětné. Kromě toho jsem na facebooku objevila přehled větiček, které dost dlouhou dobu také nikdo nevysloví. Pokud ano, sám se odrovná. Co mezi ně patří?
1. Ruku na to.
2. Zajdeme na panáka.
3. Dej si ode mě.
4. Všude dobře, doma nejlíp…
5. Jak bylo ve škole?
Přiznávám, že po té poslední se mi stýská hodně. Nemůžu se dětí ptát, když jsem s nimi celé dopoledne seděla v improvizované třídě u jídelního stolu, přeskakovala mezi udělením uhlovodíků na alkany, alkeny, cykloalkany a další potvory, ke vztlakové síle a Archimédovu zákonu, a nakonec psala slohovku v němčině o rodině. Byť německy jsem se nikdy neučila. To by bylo trapné.
Ale mimochodem: Zajdu na panáka. 12 kroků. Vaječný koňak mám v lednici připravený – a tenhle bar má otevřeno 24/7. Takže větičce číslo dva umíráček nehrozí. A jak je to u vás?
Tak ať jste zdraví!
Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.
ČTĚTE TAKÉ:
Klára Kotábová v karanténě, den sedmý: Jsem Olaf a mám rád vřelá objetí
Klára Kotábová v karanténě, den šestý: Tipy, jak přežít nový životní styl
