Stačí pár minut na sociálních sítích a člověk může snadno nabýt dojmu, že život se nějak záhadně rozdělil na dvě skupiny. V té první jsou lidé, kteří mají krásné vztahy, vysněnou práci, útulný byt, perfektní děti, dostatek peněz, a ještě stíhají třikrát týdně cvičit. V té druhé jsou ti ostatní - v teplácích, s nedopitou kávou a s pocitem, že by měli svůj život konečně trochu lépe zorganizovat.
Podobné srovnávání přitom není známkou závisti ani důkazem toho, že jsme se sebou nespokojení od narození. Lidský mozek má jednoduše potřebu zjišťovat, jak si stojíme v porovnání s ostatními. Kdysi šlo především o přežití ve skupině, dnes nás stejný mechanismus může připravovat spíše o klid.
Už v roce 1954 popsal americký sociální psycholog Leon Festinger teorii sociálního srovnávání. Podle ní máme přirozenou potřebu hodnotit vlastní schopnosti, názory a postavení, a jedním ze způsobů je právě porovnávání s ostatními lidmi. Samotné srovnávání tedy není nic patologického. Může být dokonce užitečné. Když vidíme někoho, kdo něco umí lépe než my, můžeme se inspirovat, zjistit, kam se chceme posunout, nebo si ujasnit vlastní cíle. Potíž ale nastane, když se z užitečné orientace stane permanentní měření vlastní hodnoty. A ještě větší problém představuje výběr soupeře. Člověk se totiž většinou nesrovnává s někým, kdo je na tom podobně jako on. Často nás přitahuje spíš někdo, kdo má přesně to, co nám momentálně chybí.
Z cizího života vidíme hlavně výlohu
Velkou roli v tom hrají sociální sítě. Fotografie z dovolené, romantické večeře, nové kuchyně nebo pracovního úspěchu nejsou nutně lživé. Jen představují výsek reality. A většinou ten nejhezčí. „Sama vidím na instagramových profilech mnoha svých klientů koncentrované rodinné štěstí, vše zalité sluncem a na růžovém obláčku. A přitom realita, kterou řešíme v partnerské poradně, je zcela jiná,“ říká vztahová poradkyně a koučka Jana Řehulková. To je asi ten největší paradox. Vlastní život známe i s jeho zákulisím. Víme, proč jsme ráno vstali levou nohou místo pravou, že jsme se den předtím pohádali do krve s partnerem, nebo že nás v práci trápí šéfová a máme strach, co bude za měsíc. U druhých lidí podobné informace většinou nemáme. Co tedy děláme? Srovnáváme vlastní realitu včetně přešlapů a nedokonalostí s cizí veřejnou prezentací.
Na sociálním srovnávání je zrádné ještě něco. Naše pozornost si velmi ráda vybírá důkazy, které potvrzují to, čeho se obáváme. Člověk po rozchodu si všimne deseti spokojených párů, ale snadno přehlédne stejně velké množství lidí, kteří jsou sami, procházejí krizí nebo jen svůj vztah na internetu neukazují. Unavený zaměstnanec vidí někoho, kdo podniká a cestuje. Nevidí jeho stres z odpovědnosti, nejisté příjmy ani práci po večerech.Rodič, který má pocit, že všechno nezvládá, potká dokonale upravenou maminku s usměvavými dětmi. Netuší, co se odehrálo doma před hodinou. „Mnozí mí klienti popisují, že mají pocit, jako by všichni ostatní zvládali život lépe. Když však nahlédnou pod povrch vztahů, rodin nebo kariér lidí kolem sebe, zjistí, že každý nese vlastní břemena, o kterých není na první pohled vidět vůbec nic,“ vysvětluje Jana Řehulková.
Nejhůř bývá lidem, kteří očekávají příliš
K pocitu, že nejsme dost dobří, bývají náchylnější perfekcionisté nebo lidé s nižším sebevědomím. Jejich vnitřní pozornost se často automaticky zaměřuje na to, co se nepovedlo, co ještě nemají nebo v čem zaostávají. „Přitom problém často nespočívá v jejich životě, ale v tom, jak jej interpretují,“ vysvětluje odbornice. Úspěch druhého člověka pak nemusí vnímat jako inspiraci, ale jako další důkaz vlastního nedostatku. Čím déle tento způsob uvažování trvá, tím snadněji se z obyčejného srovnání stane začarovaný kruh. Vidíme někoho úspěšnějšího, cítíme se hůř, začneme více sledovat ostatní a hledáme další důkazy, že na tom nejsme dost dobře. Výzkumy spojují časté sociální srovnávání s nižší životní spokojeností, poklesem sebevědomí a většími pocity nedostatečnosti.
Jak se tomuto pocitu bránit? Podle Jany Řehulkové je prvním krokem uvědomit si, že naše mysl neporovnává srovnatelné věci. „Pomáhá také vědomě omezit čas strávený na sociálních sítích, zejména pokud si všimneme, že po jejich používání odcházíme se špatnou náladou nebo pocitem méněcennosti,“ radí koučka. Velmi účinné je zaměřit pozornost na sebe. Místo otázky „Jak si vedu ve srovnání s ostatními?“ je užitečné ptát se: „Posouvám se já oproti tomu, kde jsem byl/a před rokem?“ Psychická pohoda totiž podle Jany Řehulkové nevychází z toho, že budeme lepší než ostatní, ale z pocitu, že žijeme v souladu se svými hodnotami. A je fajn si uvědomit, že téměř každý si někdy myslí, že ostatní ten život zvládají stokrát lépe než my. Rozdíl je jen v tom, jestli té myšlence uvěříme.
