Možná nám přátelé nezmizeli, ale zmizelo něco jiného. Svět, ve kterém jsme se s nimi přirozeně potkávali. V určitém věku najednou zjistíme, že udržovat blízké vztahy vyžaduje plánování, organizaci a trochu odvahy. A že „někdy bychom mohli zajít na kafe“ není úplně totéž jako přátelství.
Všimli jste si někdy, jak zvláštní je dospělé přátelství? Člověka můžete mít opravdu rádi, roky se znáte, máte společné vzpomínky, víte, co právě řeší v práci i doma, a přesto se klidně půl roku neuvidíte. Ne proto, že by se mezi vámi něco stalo. Prostě nebyl čas. Jeden má děti, druhý novou práci, třetí se odstěhoval. Někdo pracuje z domova, jiný dojíždí přes půl města. Večer už se nikomu nechce nikam jet. A tak si napíšete „musíme to konečně napravit“, pošlete si srdíčko a život pokračuje. Tenhle nenápadný úbytek přátelských kontaktů je jedním z důvodů, proč se dnes mluví o epidemii osamělosti. Překvapivě za tím nemusí stát sociální sítě nebo naše údajná neschopnost navazovat vztahy.
Vzpomínáte na dobu, kdy bylo úplně normální vídat stejné lidi několikrát týdně, aniž byste to plánovali? Seděli jste vedle sebe ve škole. Bydleli na koleji. Chodili do stejné kanceláře. Po práci se šlo „jen na jedno“. V pátek večer jste prostě dorazili tam, kde byli ostatní. Odborníci pro tento efekt používají pojem propinquity – jednoduše řečeno blízkost a opakovaný kontakt. Když stejné lidi pravidelně potkáváme, roste mezi námi známost, důvěra a šance, že z obyčejného kontaktu vznikne přátelství. To pak postupně s věkem začíná mizet. Najednou už nám nikdo automaticky neposadí kamaráda vedle nás.
Když se z kamarádství stává projekt
Dospělost nám přidá spoustu věcí. Kariéru, vlastní bydlení, partnerské vztahy, děti, hypotéku, cestování, koníčky. Paradoxně ale často ubere to, z čeho přátelství vyrůstá nejlépe: čas a opakovaný kontakt. První dekáda, kdy přátelství začíná vyžadovat vědomé úsilí, je podle odborníků po třicítce. Už nestačí být někde spolu. Musíme si napsat. Navrhnout termín. Domluvit místo. Přesvědčit se, že středa večer je opravdu lepší než další díl seriálu. A pokud to nevyjde, ozvat se znovu. Je to vlastně trochu jako randění – jen jsme si nikdy nepřiznali, že to tak je. „Nechceš někdy zajít na víno?“ je dospělá verze „líbíš se mi“. Jen s tím rozdílem, že u přátel máme často pocit, že bychom se přece měli umět domluvit nějak přirozeně. Jenže přirozenost potřebuje čas.
Méně společenští? Jen pořád zaneprázdnění
Často se říká, že za všechno můžou sociální sítě a telefony. Scrollujeme, místo abychom si povídali. Sledujeme životy stovek lidí, ale na toho jednoho vedle nás nemáme energii. Dnešní osamělost svádět jen na telefony, ale odborníci považují za až moc pohodlné. Problém je trošku jinde. Mění se způsob, jakým pracujeme, bydlíme i trávíme volný čas. Home office může být skvělý benefit, ale zároveň znamená, že nepotkáme kolegu u kávovaru. Stěhování za prací zase může znamenat lepší kariéru, ale ztrátu přátel, které jsme vídali deset let. A jakmile zmizí pravidelný kontakt, vztah potřebuje aktivní údržbu. Přátelství tedy nemusí skončit hádkou. Někdy prostě utichne.
Na osamělosti je něco paradoxního. Často nevzniká proto, že by nás někdo odmítl. Nikdo neřekne: „Už nechci být tvůj kamarád.“ Jen se přestane ozývat jeden. Pak druhý. Oba čekají, kdo udělá první krok. Oba mají pocit, že ten druhý má moc práce. A protože jsou zaneprázdnění všichni, ticho začne působit normálně. Je to zajímavé, ale my všichni se tak nějak společensky „smršťujeme“ ve stejnou dobu. Nikdo nikoho přímo neodmítne. Přátelství se jen odmlčí, a odmlka se postupně stane novým normálem. I proto dospělou osamělost těžko rozpoznáme. Nemusíme být vlastně ani sami. Můžeme mít partnera, děti, kolegy i stovky sledujících. A přesto nám může chybět někdo, komu zavoláme jen proto, že se nám dnes stalo něco legračního.
Přátelství není luxusní doplněk života
Vadí nám tak moc, že se s kamarády vídáme méně? Výzkumy naznačují, že ano. Tahle studie došla k závěru, že kvalita mezilidských vztahů významně souvisí s tím, jak zdravý a spokojený život vedeme. Nejde přitom o počet kontaktů, které máme v telefonu. Důležitá je kvalita vztahů a pocit, že máme kolem sebe lidi, kterým na nás skutečně záleží. Jiná studie upozorňuje, že sociální propojení není jen otázka dobré nálady. Ovlivňuje zdraví, odolnost i fungování komunit. Považujete kávu s kamarádkou za obyčejnou věc? Ano, to je. Ale právě tahle obyčejná věc má v životě velkou váhu.
Nepotřebujeme víc přátel
Často máme pocit, že řešením osamělosti je rozšířit si sociální okruh. Poznat nové lidi. Přihlásit se na kurz. Začít chodit na networking. Být otevřenější. Přitom stačí něco méně efektního. Potřebujeme znova začít vídat stejné lidi. Ne jednou za půl roku. Pravidelně. Na stejném místě. Ideálně bez toho, aby každé setkání vyžadovalo logistickou operaci. Proto mají takový význam sportovní týmy, knižní kluby, sousedské podniky, pravidelné večeře nebo třeba každé úterý společná procházka. Není to proto, že bychom potřebovali nutně další aktivitu v přeplněném kalendáři.
Přátelství potřebuje čas stejně jako všechno ostatní, na čem nám záleží. A čas, ten dnes často nemáme. Neznamená to, že jsme líní nebo asociální. Ale je to proto, že jsme si vytvořili život plný plánování, zrychlení a optimalizace. Takže až příště někomu řeknete: „Musíme se někdy vidět“, zkuste to trošku jinak: „Dáme ve čtvrtek kafe? Třeba v šest?“ Největším nepřítelem přátelství není telefon v naší ruce, ale věta „někdy“.
Zdroj: Autorský text, VegOut, Harvard Gazette, The Independent, The Guardian, Time, PLOS, Sciencedirect, PubMed
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
