„Ty jsi nějak přibrala.“ Kdy se nevinná poznámka mění v bodyshaming? Nejde jen o kritiku postavy

Všímat si vzhledu ostatních i toho vlastního je přirozené. „Během několika vteřin si vytváříme o novém člověku první dojem a vzhled je jednou z informací, které mozek zpracovává nejrychleji. Samotné všímání si vzhledu druhého člověka je proto přirozené,“ vysvětluje Kateřina Zemánková, psychoterapeutka působící ve Family Hub Nusle. Problém podle ní nastává ve chvíli, kdy na základě vzhledu vyvozujeme hodnotu člověka nebo když máme potřebu jeho vzhled kritizovat.

Mohlo by se vám líbit

Nejen o digitálním detoxu s Josefínou Bakošovou a Ester Geislerovou

Co znamená bodyshaming

Bodyshaming se nemusí odehrávat přímo tváří v tvář člověku, jehož vzhled komentujete. Může jít například i o poznámku, kterou pošeptáte kamarádce o ženě stojící před vámi ve frontě. Například když řeknete: „Vidíš jí? Na takové šaty fakt nemá postavu.“ „Tímto pojmem se označuje zesměšňování, kritizování nebo shazování člověka kvůli jeho vzhledu. Nemusí jít jen o váhu, týkat se může například i výšky, jizev, akné, tělesného postižení, vlasů nebo jakéhokoliv jiného tělesného znaku,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Bodyshaming nemusí mít podobu otevřené urážky. Může jím být i zdánlivě nevinná poznámka typu: „Ty jsi nějak přibrala.“ I taková věta může mít na druhého výrazný dopad.

Hranice, která se dá snadno překročit

Možná si teď říkáte, že když o někom řeknete, že má nadváhu, nemusí jít automaticky o urážku. A skutečně – ne každá zmínka o něčím vzhledu je bodyshaming. „Záleží na vztahu, situaci, motivaci i způsobu, jakým je informace podaná. Pokud člověk o takovou zpětnou vazbu stojí a je sdělena citlivě, nemusí jít o bodyshaming. Pokud ale komentujeme něčí tělo bez vyžádání, kritizujeme ho, dáváme nevyžádané rady nebo používáme stud jako prostředek motivace, může jít o bodyshaming a pravděpodobně tím druhému spíše ublížíme, než pomůžeme,“ říká Zemánková.

U komentování vzhledu se často doporučuje jednoduché pravidlo: pokud jde o něco, co může člověk během několika vteřin napravit, například rozmazanou rtěnku nebo jídlo mezi zuby, upozorněte ho. Pokud ne, není-li to nutné nebo nejste-li o názor požádáni, je lepší mlčet.

Bodyshaming se netýká jen žen

Sociální sítě dávají lidem více prostoru komentovat vzhled ostatních, a tlak spojený s tělem se proto netýká jen žen. „V posledních letech ale přibývá výzkumů i zkušeností z praxe, které ukazují, že bodyshaming se stále častěji týká také mužů a dospívajících chlapců. U nich bývá tlak zaměřený zejména na množství svalů, výšku nebo to, zda působí dostatečně mužně,“ varuje Kateřina Zemánková.

Mohlo by se vám líbit

Nejznámější česká učitelka Andrea Nguyen: Dnešní děti jsou nevyspalé a otrávené. A někteří rodiče moc angažovaní

Psychické dopady

Kritika bývá ještě citlivější ve chvíli, kdy se týká něčeho, co člověk nemůže snadno změnit – například tělesných proporcí, jizev nebo změn hmotnosti, na nichž se mohou podílet i zdravotní potíže či některé léky. I proto dřív, než jakoukoli další nemístnou poznámku vypustíte z úst, zkuste se zamyslet, co to může druhému způsobit. „Dopady jsou velmi individuální. Vždy záleží na intenzitě i na tom, od koho komentáře přicházejí. Jednorázová poznámka od cizího člověka může být velmi zraňující, ještě větší dopad však obvykle mají opakované komentáře od rodičů, partnera nebo vrstevníků,“ tvrdí Zemánková.

Bodyshaming může přispívat ke snížení sebevědomí, pocitům studu, úzkostem, sociální izolaci nebo poruchám příjmu potravy. „V psychoterapii se často setkávám s tím, že si lidé tyto kritizující věty ostatních nesou v sobě i po mnoha letech,“ doplňuje odbornice.

Jak se proti bodyshamingu bránit

Nemůžeme ovlivnit, co o nás ostatní říkají nebo si myslí. Co však můžete mít plně ve svých rukách, je vaše reakce. „Pomáhá nastavovat si zdravé hranice, nenechávat podobné poznámky bez povšimnutí, umět se vymezit a připomínat si, že hodnota člověka není daná jeho vzhledem,“ radí odbornice. Velkou roli podle ní hrají i rodiče. Děti totiž nevnímají jen to, co říkáme o jejich těle, ale také to, jak mluvíme o tom svém. Důležité proto je, aby vyrůstaly v prostředí, kde jejich hodnota nestojí na vzhledu.

Zdroj: autorský článek, rozhovor s psychoterapeutkou Kateřinou Zemánkovou