Teenageři a rodiče. Proč se pořád mezi sebou hádají? Psychologové vysvětlují, co se v pubertě skutečně mění

Pokud jde o hádky, ve skutečnosti nejde o to, co je na povrchu. Spor o mobil může být sporem o důvěru. Hádka o večerku o samostatnost. A neuklizený pokoj? Ten může být soubojem o to, kdo bude rozhodovat o životě mladého člověka. Rodiče přestávají být jedinými lidi, jejichž názor dítě zajímá. A je to naprosto normální. Jak říkají studie, je to jeden z hlavních vývojových úkolů puberty. Dítě se musí oddělit od rodičů a najít vlastní identitu. Nic jiného v tom nehledejte. To, že se dítě začíná vůči vám vymezovat, není nic špatného. Možná vám odporuje, a nemusí to znamenat, že jste ho špatně vychovali.

Mohlo by se vám líbit

Tyto běžné fráze tiše učí děti, jak být pasivně agresivní. Říkáme je přitom skoro automaticky. Co radí odborníci?

Mobil: Rodič vidí displej, teenager svůj svět

Smatphone je jedna z prvních věcí, která dokáže zcela jistě vyvolat rodinný konflikt. Vy jako rodiče vidíte, že dítě tráví hodiny u displeje a přemýšlíte, jestli vůbec tuší, že existuje skutečný život. Teenager ale na telefonu komunikuje s kamarády, sleduje sociální sítě, hraje hry, poslouchá hudbu, hledá informace do školy nebo se prostě snaží na chvíli vypnout. Že jde o skutečné konfliktní území, potvrzuje i americký průzkum Pew Research Center. Přibližně čtyři z deseti rodičů a teenagerů uvedli, že se pravidelně hádají kvůli času strávenému na telefonu. Polovina rodičů také přiznala, že se někdy podívala teenagerovi do telefonu. Rodiče by se spíše, než počítání minut měli ptát, co dítě na telefonu vlastně dělá. Psycholog Jakub Staněk upozorňuje, že samotný počet hodin není vhodným měřítkem. Mnohem důležitější je, jestli má dítě vyvážený život – zda má kamarády, pohyb, jiné zájmy a plní své povinnosti. Rodičům proto doporučuje nejdřív zjistit, co dítě na počítači či mobilu dělá a proč ho daná aktivita baví, a teprve potom nastavovat pravidla. To je lepší cesta než říct „v devět mi dáš telefon“.

Večerka: kdy se vrátit domů a jít spát

Večerka patří mezi klasická témata rodičovských a teenagerských konfliktů. Na první pohled jde o velmi konkrétní věc: rodič stanoví čas, kdy se má dítě vrátit domů, a teenager se snaží hranici posunout co nejdál. Teenager potřebuje získávat větší kontrolu nad vlastním životem. Rodič přitom stále cítí odpovědnost za jeho bezpečí. Jeden tedy řeší, zda se dítě vrátí domů ve 22.30, druhý ve skutečnosti řeší otázku, jestli už je dost velký na to, aby o sobě mohl rozhodovat sám. Je jasné, že právě tady začíná vznikat většina rodinných debat o tom, zda je rodič „moc přísný“, anebo teenager „moc drzý“. Nejlépe funguje, když večerka není jen příkaz shora, ale předem domluvené pravidlo. Rodič by měl vysvětlit, proč určitý čas považuje za důležitý – kvůli bezpečí, spánku nebo škole – a zároveň dát teenagerovi prostor říct, co mu na pravidle vadí. Důležité je také neřešit večerku až ve chvíli, kdy teenager stojí ve dveřích a oznamuje, že přijde o hodinu později. Pravidla je lepší domluvit v klidné chvíli.

„Odmlouvá mi!“ Ano. A možná je to vlastně dobře

Puberta je mimo jiné období, kdy se mladý člověk potřebuje od rodičů postupně oddělovat a vytvořit si vlastní identitu. To, že se vůči rodičům vymezuje, proto není samo o sobě něco špatného. Naopak, je to součást vývoje. Což samozřejmě neznamená, že při každém teenagerském protočení očí máme nadšeně tleskat a připisovat mu body za zdravý psychický vývoj. Odlišit bychom měli zdravé osamostatňování a skutečně problematické chování. Psychologové totiž upozorňují na jednu důležitou věc: mnoho konfliktů rodičů a teenagerů se netýká zásadních životních dramat. Často jde právě o každodenní drobnosti, jako jsou domácí práce, úkoly, večerka, peníze, oblečení nebo kamarádi. A za mnohými z nich stojí střet potřeby samostatnosti a rodičovské potřeby kontrolovat a chránit. Teenager nechce nutně vyhrát hádku, jen potřebuje zjistit, jestli už má ve svém vlastním životě nějaké slovo.

Pokoj jako soukromé království

Neuklizený pokoj je evergreenem všech generací. Jen s tím rozdílem, že v pubertě se z něj může stát téměř politická otázka. Kdo už vychoval nějakého toho puberťáka, pak ví, jak takové dohadování kolem úklidu pokoje vypadá. Rodič vidí oblečení na podlaze, nádobí na stole nebo dokonce v posteli, a podivně rostoucí hromadu věcí, jejich účel raději nechce zjišťovat. Teenager v témže prostoru ale vidí své soukromé území a systém, kterému rozumí pouze on. A právě osobní prostor a soukromí patří mezi oblasti, o které teenageři začínají usilovat mnohem výrazněji. Výzkumy vývoje adolescentů ukazují, že konflikty se často soustředí na hranici mezi tím, co teenager považuje za svou věc, a tím, co jako svou odpovědnost stále vnímá rodič. Z osobní zkušenosti doporučuji bordel nedramatizovat. Nestojí to za ty nervy.

Mohlo by se vám líbit

Přehnaně protektivní rodiče mohou dětskou úzkost zhoršovat, upozorňuje psycholožka Kateřina Herrmannová

Škola: když se zájem začne podobat kontrole

Škola je další klasické bojiště. Rodič má pocit, že se snaží teenagera motivovat a zajímá se o jeho budoucnost. Dospívající může stejnou pozornost vnímat jako permanentní dohled. Opakované dotazování na známky, úkoly nebo testy může být pro rodiče projevem zájmu, ale pro teenagera také signálem, že mu rodič nevěří, že zvládne své povinnosti sám. Studie upozorňují, že právě každodenní otázky kolem školy, domácích úkolů nebo večerky mohou mít pro teenagera hlubší význam. Nejde jen o konkrétní pravidlo, ale taky o to, zda rodič uznává jeho rostoucí schopnost rozhodovat se samostatně. Co by si rodiče měli připomenout? Otázka, kterou položíte, a význam, který v ní vaše dítě uslyší, nemusí být totéž.

Peníze, oblečení a kamarádi

To je moje věc, co si na sebe vezmu. To je moje věc, s kým se kamarádím. S dospíváním přibývají další oblasti, ve kterých chce teenager rozhodovat sám. Oblečení, vzhled, kapesné, trávení volného času, kamarádi nebo první vztahy. Rodič přitom stále přemýšlí v režimu bezpečí, rozumnosti a dlouhodobých následků. Teenager žije mnohem víc v přítomnosti a velmi intenzivně řeší, jak zapadá mezi vrstevníky. Výzkumy popisují právě vzhled, peníze, společenský život, večerku, domácí práce a školu jako typické oblasti, v nichž se autonomie teenagera střetává s rodičovskou kontrolou. Je tu ještě jeden problém. Rodič si pamatuje, jaké to bylo být teenagerem. Jenže teenager má podezřele krátkou paměť na to, aby si uvědomil, že i jeho máma nebo táta jimi také někdy byli.

Co by tedy měli vědět rodiče?

Že jejich dítě se jim neztrácí před očima jen proto, že chce být častěji s kamarády, zavírá dveře pokoje nebo nechce vyprávět každý detail svého dne. Dospívání je mimo jiné proces odpojování a osamostatňování. A právě bezpečný vztah s rodičem může teenagerovi umožnit, aby se vzdaloval zdravým způsobem. Neznamená to rezignovat na pravidla. Znamená to postupně měnit jejich podobu. Rodič potřebuje vědět, že je dítě v bezpečí. Teenager potřebuje cítit, že mu rodič věří. Tyto dvě potřeby nejsou protiklady, i když to tak někdy během rodinné debaty ve 22:47 večer rozhodně nevypadá.

A co by měli vědět teenageři?

Že rodič, který se zajímá o to, kdy přijdou domů, není automaticky kontrolor. Že otázky týkající se školy nemusí znamenat přesvědčení, že jsou neschopní. A že některé rodičovské požadavky opravdu nemají hlubší psychologický význam. Například požadavek, aby byl z pokoje alespoň občas vidět kus podlahy. Většina rodičů a teenagerů spolu nemusí vést permanentní válku. Konflikty jsou běžnou součástí období, kdy se vztah mění z modelu „já rozhoduji, ty posloucháš“ na něco mnohem rovnocennějšího. Možná i proto není třeba vyhrát každou válku. Cílem dospívání totiž není vychovat dítě, které už nikdy neodmlouvá. Cílem je vychovat člověka, který jednou odejde z domu, bude umět rozhodovat sám za sebe, a přesto vám zavolá, když bude potřebovat poradit. A že jsou občas (občas častěji, než bychom si přáli) ponožky na podlaze – no a co.

Zdroj: Autorský text, APA, SAS Rochester, PubMed, PMC, Jakub Staněk, Sagepub