MIRKA VAN GILS SLAVÍKOVÁ: Vždycky jsem byla svéráz

Autorka: Denisa Prošková

Poznávací znamení? Vášeň pro čokoládu a její zpracovávání. Barevné vlasy a barevné nehty, kterými rozčilovala některé diskutéry na webu televizního soutěžního pořadu. Plzeňská rodačka byla odjakživa tím, čemu se říká svéráz, který si chtěl žít život po svém. V její generaci, kde se od všech očekávalo hlavně se nelišit, příliš nevystrkovat hlavu, aby na sebe člověk zbytečně neupozorňoval, to byl hodně nepohodlný postoj.

K cukrařině se Mirka dostala v patnácti letech a tak trochu pod nátlakem. „V naší rodinné historii byli výtvarníci a učitelé. Nikdo z gastronomie. Peklo se klasicky podomácku. Sice výborně, babičky a maminky to tenkrát hodně uměly, ale nic, čím bychom byly jiné než ostatní rodiny,“ dodává Mirka naději všem, kteří mají pocit, že se bez hlubších rodinných tradic do hvězdných cukrářských výšin nelze vyšvihnout. Vždycky ráda kreslila a chtěla být umělkyní. Konkrétně sklářkou. „Praktický tatínek ovšem věděl, že umění je nejistá existence, zatímco jíst se bude vždycky,“ pokračuje známá cukrářka. Tatínka vyslyšela, šla na cukrářské učiliště, ale štěstím nezářila.

Kbelík s mandlovou hmotou

Když se v prvním ročníku rozkoukala a přešel ji vzdor, přicházelo nadšení, které se rychle rozhořelo ve vášeň. „Tehdy nás praktické věci učili pánové Velíšek a Hofman. Byli nepopulárně přísní. Jednoho dne jsem na nich vydyndala kýbl se starou ztvrdlou mandlovou hmotou. Celou noc jsem ji všelijak nahřívala a do rána vymodelovala 3D znak města Plzně. Ten znak pak i dokonce docela dlouho visel na plzeňské radnici. Oba učitele jsem si tím absolutně získala. Začali mi předávat všechno, co uměli a věděli. Dnes, kdy sama učím, razím teorii, že být dobrým kantorem znamená...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V KVĚTNOVÉ MARIANNE, kterou si nyní můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.