Česká herečka Aňa Geislerová září na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech každým rokem. Ani v roce 2025, během 59. ročníku, jsme se nemohly dočkat, co tato módní ikona vynese. Po róbě připomínající pivní pěnu z roku 2023 přichází další pokračování inspirace zlatavým mokem. Jaká byla cesta k zeleným „skleněným“ šatům z dílny návrháře Jana Černého? A jak se herečka cítí na červeném koberci? To se dozvíte v rozhovoru.
Rok co rok se na začátku letních prázdnin pozornost upírá do západočeského lázeňského města, které na více než týden ožívá filmem. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech však nepatří pouze světu kinematografie – jeho nedílnou součástí je každoročně také móda, především ta ze slavnostního zahájení. Mezi prvními hosty letos doslova zazářila herečka Aňa Geislerová, která upoutala pozornost lahvově zelenou róbou od Jana Černého. A slovo lahvovou používáme záměrně – šaty jsou totiž skutečně inspirované obalem zlatavého moku lahodné „Plzně“. Na 350 skleněných kapek ze sklárny Moser doplňuje zhruba 10 tisíc krystalů od Preciosy. Celkovou hmotnost šatů návrhář odhaduje na osm až devět kilogramů.
„Udělat šaty ze skla zní jednoduše, ale má to nespočet možných podob. Zvažoval jsem větší kusy skla, ale ty často působí příliš rukodělně nebo až kostýmově. Já chtěl vytvořit současný, elegantní model hodný červeného koberce,“ okomentoval róbu návrhář Černý, jenž mimojiné stojí za loňskou olympijskou kolekcí pro českou výpravu.
Co na šaty, za nimiž se ukrývá nespočet hodin práce, říká samotná herečka? Jaká byla její reakce, když je poprvé uviděla? A jak se užívá pozornost na filmovém festivalu? Přinášíme vám rozhovor přímo z centra dění.
Měla jsem z toho opravdu radost. Tyhle větší, slavnostní akce si vždycky užívám, ale nejvíc pro mě znamená, když se z jednorázového projektu stane něco dlouhodobějšího. Upřímně, myslela jsem si, že naše první „pivní“ spojení s šaty, bylo takové velké finále. O to víc mě překvapilo, že na to navazujeme a posouváme to ještě dál.
Na první pohled mě nadchlo, že šaty jsou úplně jiné než ty předchozí. Říkám jim „třetinka“. Klidně bych do toho šla i do třetice, uvidíme, jaké překvapení si Pilsner Urquell přichystá na další rok. Líbí se mi, jak jsou odlišné a zároveň pro mě dost netypické. Barevně působí ostře, skoro až rockově, a to mě baví. Upřímně, té zelené jsem se trochu bála, občas může být zrádná. Ale v kombinaci se vzorem a sklem mi přijdou šaty nádherné, odvážné a neotřelé.
Čekala jsem, že šaty budou těžké. Jejich lehkost mě překvapila. Na druhou stranu jsou hodně „slyšet“, protože při každém pohybu cinkají skleněné kapky, které jsou na nich našité.
Jedná se o výjimečné příležitosti, ke kterým patří výjimečné šaty. Ale v běžném životě jsem spíš kalhotový a oblekový typ. Preferuji pánský styl, saka, svetry. Řekla bych, že je to takový trochu ležérní, možná až neutrální styl. Právě proto si pak naplno užívám chvíle, kdy mě někdo oblékne, učeše a nalíčí.
Spolupráce s Honzou proběhla opravdu hladce. Potkali jsme se, myslím, třikrát a už v prvním návrhu trefili něco, co mi sedělo. Neměla jsem k tomu téměř žádné připomínky, spíš jsem byla zvědavá, jak to celé dopadne. Pak přišla jedna, dvě zkoušky a bylo hotovo. Všechno se vyvíjelo naprosto přirozeně. Na návrhu se podílel i návrhář Boris Král, který vytvořil nádherný vnitřní korzet. Já tím celým procesem prošla vlastně velmi jednoduše, o to víc práce měli oni. Honzovu tvorbu samozřejmě znám, jeho kolekce pro olympijský tým se mi moc líbila. Jeho modely nosí i někteří moji mladší kolegové. Rozhodně patří k návrhářům, které nelze přehlédnout.
To je dobrá otázka. Pro mě je červený koberec taková rozkoš. Není to nutně součást práce, spíš forma prezentace. Vnímám to jako třešničku na dortu. Přijde mi to milé, trochu legrační, a vlastně i jako odměna. Obzvlášť když člověk nemá často přímý kontakt s publikem, já třeba skoro nehraju divadlo. Na červeném koberci se mohu potkat s fanoušky.
Nemyslím si, že by se to nějak proměňovalo. Kamarádi si ze mě dělají legraci – jeden dokonce vymyslel výraz „nervózní jako Geislerka za bouřky“. Prý když blikají blesky, nevím, kam se otočit. Ale ke mně to patří. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že přesně tohle herečky dělají. Chodí na akce, fotí se, jsou upravené a naparáděné.
Neměnila. Ale zároveň si uvědomuji, že je to pomíjivý, prchavý okamžik. Právě kouzlo chvíle, přítomnosti. Není v tom žádný hlubší přesah, jen čistá radost. A i jako divák si myslím, že je hezké se na to dívat. Je to rituál, který k filmu a festivalům prostě patří.
Porovnávat úplně nechci, ale první šaty jsem si vždycky představovala jako „pivní pěnu“. Cítila jsem se v nich jako Venuše vystupující z pěny. Že byly skutečně z piva, to bylo překvapivé. Ohlas byl nesmírný, což naznačuje, že to opravdu oslovilo národ pivařů. Nové šaty mi ale přijdou úplně jiné. Připomínají mi skleněnou lahev – barvou, zvukem i siluetou. Jsou jiné, odvážné. Jsem zvědavá na reakce. Nikdy nevíte, jestli se lidem zalíbí. Ale pro mě jsou krásné, a to mi stačí.
Těším se moc. Jsem také ráda, že mám vyřešené šaty na červený koberec. Všechno je připravené, nemusím se bát, že budu vybírat jen z toho, co zbylo. Největší radost mám z pokračování spolupráce. Moje důvěra v pivo, konkrétně v Pilsner Urquell je nezlomná. Když s někým pracujete na projektu a on se na vás znovu obrátí, znamená to, že jste ho nezklamali. To je známka vzájemné důvěry, a právě té si cením nejvíc.
rozhovor s Aňou Geislerovou, tiskové materiály Pilsner Urquell
79 Kč
79 Kč
84 Kč
