Každý, kdo četl knižní bestseller Hana od Aleny Mornštajnové, by neměl minout ani jeho nové divadelní zpracování v Divadle na Vinohradech. Právě o tomto představení, které mělo premiéru na začátku dubna 2025, jsme si pro Marianne.cz povídaly s herečkami Andreou Elsnerovou a Zuzanou Vejvodovou. Jaké bylo zkoušení náročného tématu holokaustu a epidemie břišního tyfu? A dají si ještě někdy s chutí obávaný žloutkový věneček?
Třetí román spisovatelky Aleny Mornštajnové s názvem Hana z roku 2017 můžeme považovat za jeden z největších českých bestsellerů současné literatury. „I lidé v mém okolí, kteří normálně nečtou, mi řekli, že tuto knihu četli,“ říká v úvodu rozhovoru herečka Zuzana Vejvodová. Ta spolu s Andreou Elsnerovou hraje v novém představení Hana v Divadle na Vinohradech, které je divadelní adaptací románu. Herečka Andrea Elsnerová, jež ztvárňuje v představení náročnou hlavní roli Hany, i Zuzana Vejvodová, jež hraje mladší sestru Rosu, knihu četly dávno před tím, než zjistily, že se jednou stanou součástí tohoto příběhu. „Shodou okolností jsem knihu Hana četla, když jsme byly se Zuzkou na dovolené v Chorvatsku a byla to její knížka. Ona ji už měla přečtenou předtím, než mi ji půjčila,“ vzpomíná Elsnerová.
Obě herečky příběh velmi zasáhl – vypráví totiž o tragických událostech, které se skutečně odehrály ve 20. století ve Valašském Meziříčí. Skrze osudy jedné fiktivní místnížidovské rodinya především postavu Hany, reflektuje pandemii břišního tyfu v roce 1954 a retrospektivně popisuje hrůzy, které museli zažít běhemdruhé světové války. „Není to veselé čtení, ale mě téma holokaustu vždy fascinovalo zejména proto, že je na základě skutečných událostí. Život napíše scénář nejdramatičtěji a člověka chytne za srdce fakt, že se nejedná o žádnou fikci, ale že se to skutečně stalo. Že se takováhle krutá událost, která mi připomíná spíše středověké praktiky než dobu před osmdesáti lety, skutečně udála. I na základě toho je pocit z této knihy velmi intenzivní,“ konstatuje Zuzana Vejvodová a její herecká kolegyně souhlasně přikyvuje. „O tyfové pandemii se obecně ani příliš neví. Tuto tragickou událost dnešní české veřejnosti odhalila právě až paní Mornštajnová,“ dodává Andrea Elsnerová.
Postava Hany není jen žena v černých hadrech, která žmoulá chleba a mlčí
Když obě herečky dostaly nabídku hrát v představení Hana, byly zvědavé, jaká bude dramatizace. „Moje první myšlenka byla, že to bude skvělé, protože z toho, co jsem si z knížky pamatovala, jsem si myslela, že jako Hana budu mít na sobě černý svetr, budu žmoulat kus chleba a budu mlčet – ona tam moc textu nemá,“ vypráví představitelka Hany, zatímco se jí Zuzana Vejvodová směje a prozrazuje, že se jí později i ostatní kolegové smáli, když dostali scénář a viděli, kolik textu bude Elsnerová skutečně mít. „Ten, kdo během představení v podstatě nezavře pusu, tak je právě Andrea, tedy spolu s postavou Miry, její neteře, která celým dějem diváky provází. Rozhodně to ale není o tom, že by Andrea stála na jevišti v černých hadrech, žmoulala chleba a mlčela,“ směje se Vejvodová.
Už na první čtené zkoušce leckomu ukápla slza
Herečky společně také vzpomínají na emoce, které panovaly na první čtené zkoušce, kde se poprvé všichni herci sešli a společně četli scénář za přítomnosti samotné autorky Aleny Mornštajnové. „Jakmile se text na papíře oživí hlasy jednotlivých herců a jejich interpretací, nabyde na emocích. Takže už na první čtené zkoušce leckomu ukápla slza,“ vypráví Vejvodová. „Mé pocity jsou smíšené, protože jsem byla nervóznější než jindy, právě z důvodu přítomnosti paní autorky. Padla na mě velká zodpovědnost a bála jsem se, že až uslyší, jak roli Hany čtu, bude mít třeba pocit, že je to v háji. Nakonec mě to ale opravdu bavilo, a až když slyším repliky z úst ostatních herců, začíná hra dávat smysl,“ doplňuje Elsnerová.
Zkoušení protkané vtipem, laskavostí a dobrou náladou
Počet postav a herců v novém představení je opravdu velký. Aby se tragické a silné téma dalo zkoušet v příjemné atmosféře, je potřeba mít skvělého režiséra. Andrea Elsnerová i Zuzana Vejvodová proto vyzdvihují režiséra Petra Svojtku a jeho práci. „Se svou vnitřní energií pětiletého dítěte, myšleno v tom nejlepším slova smyslu, a jeho hravostí, entuziasmem a chuti do práce, a přitom s absolutně pevnou koncepcí a přípravou, jsme věděli, že se na něj můžeme spolehnout. Ví, jak to má vypadat a pomáhá nám, abychom společně k této představě došli. Představení Hany je jako puzzle, kdy scéna střídá scénu krátce za sebou. Nebýt jeho zřejmě bychom se v tom plácali dodnes. Takže i přesto, že jde o těžké téma, díky jeho nasazení, humoru a osobnosti bylo zkoušení protkané humorem, laskavostí a dobrou náladou,“ shodují se herečky.
Herci si často pomáhají černým humorem
Podle hereček bývá celkem zvykem, že čím těžší téma představení řeší, tím víc si herci pomáhají černým humorem– díky němu dokážou dlouhé zkoušení zvládnout. „Jen se pak ta sranda nesmí promítnout do představení. Ale když je člověk soustředěný, tak i když si vzpomene na nějaký vtip, který mají herci se scénou spojený, z role nevypadne. Už jsme se i setkali s humornými situacemi při reprízách, například když se postava objevila ve scéně, kde vůbec být nemá. Ale ustáli jsme to. Počkali jsme, až si to uvědomí a zase odejde. Jediný, kdo se smíchy plácal do kolen, byli pan režisér a dramaturg, kteří představení sledovali,“ vyprávějí se smíchem herečky.
Andrea Elsnerová se na velice náročnou hlavní roli Hany připravovala stejně jako na každou jinou. „Jsem celkem samotář, takže mi na úplném začátku hry při promluvě Hany pomáhá, když jsem soustředěná. Snažím se zcela odpojit od všech a zůstat ve svém světě. To jsem občas dělávala i během zkoušení, že jsem si zalezla a soustředila se na sebe – jak mi je, jak se cítím. Hodně pracuji s tělem. V jedné části vystupuji jako starší žena, která prošla koncentračním táborem, takže se to odrazí i na postoji a pohybech,“ popisuje herečka.
Právě to, jakým způsobem dokážou obě herečky ztvárnit během jednoho představení různě staré postavy, je fascinující. V jednu chvíli jsou malé holky, později náctileté dívky a nakonec i dospělé ženy. A pro diváka je to velice dobře rozpoznatelné. „Vcítit se do určitého věku není zase tak těžké a moci to ukázat během jednoho představení v krátkých intervalech, kdy jsem třicetiletá máma a během deseti minut osmiletá holka, je fajn. Moc si to užívám. Snažila jsem například představit si svého syna v tom věku – a to mi pomohlo,“ vypráví Vejvodová.
Slzám se divák těžko ubrání
Na představení Hany by měl jít divák vybaven velkou zásobou papírových kapesníků, protože slzy často tečou proudem. „Diváci nám po zhlédnutí představení říkají, že je to velice silné a slzám se často nejde ubránit, protože zkrátka tam jsou smutné situace. Ale reakce jsou jinak krásné. Když se diváci chtějí po představení spontánně podělit o svůj zážitek, je to známka toho, že je dobré. Rozpačité nebo hodně promyšlené reakce znamenají, že diváci ve snaze nezarmoutit hledají slova. Tady to šlo od srdce a je znát, že diváci jsou naplnění a vděční, že něco takového zažili,“ shodují se herečky. „Opakovaně se při děkovačce stává, že po tom, co se všichni postupně přijdeme na jeviště uklonit a lidi opravdu vřele tleskají, tak přijde Andrea jako poslední a jakmile vejde na jeviště, diváci vstanou jako jeden muž a vzdají jí hold za její výkon a poděkují za emoce, které jim zprostředkovala. Je to neuvěřitelně emotivní a krásné, že tuto interakci s diváky máme,“ rozplývá se Zuzana Vejvodová.
Mnoho lidí, kteří se rozhodnou pro návštěvu divadla, vybírá spíše komedie, protože se chtějí pobavit, odpočinout si a vypnout hlavu. Nejít na představení Hany jen proto, že se člověk bojí náporu emocí, by ale byla obrovská škoda. „Lidi chodí do divadla odpočívat, takže vybírají všeobecně lehčí kusy, ale na druhou stranu podle mě platí, že když je představení dobré, lidé si to mezi sebou řeknou a je pak jedno, jestli se jedná o smutnější a náročnější kus, nebo o třeskutou komedii. Věřím na klasickou šuškandu a myslím, že v konečném důsledku na žánru nezáleží,“ říká představitelka Rosy. „I když při představení Hany člověk zažívá těžké emoce, je to svým způsobem očistné. To je důvod, proč člověk chodí do divadla,“ dodává na závěr Elsnerová.
Galerie: Galerie: Prohlédněte si fotografie z představení Hana v Divadle na Vinohradech
