Petr Rudolf Manoušek, zvonař rodem i stále poetickou duší

Předchůdci zvonů pocházejí z vykopávek v Ninive, z 3. tisíciletí před naším letopočtem. Bylo to však křesťanství, které se postaralo jak o jejich vývoj, tak o rozšíření a užívání. Od jednoduchých plechových zvonků se postupně přecházelo až k odlévaným zvonům. Materiál a technologie jejich výroby však zůstávají po tisíciletí naprosto stejné.

Zvon jako srdce

Stejné je i jejich využití a každý poctivý zvonař touží také po tom, aby jeho dílo přetrvalo věky, protože dobře udělaný zvon je svého druhu mystérium. „Sám o sobě se nepoškodí, nerozladí, neopotřebuje, nezestárne, ani jeho kov se nijak neponičí stářím,“ říká pan Manoušek, bohužel poslední tohoto legendárního zvonařského rodu, jehož děda již v roce 1908 založil vlastní továrnu na výrobu zvonů v Brně-Husovicích. „Zvon je technicky řečeno bicí hudební nástroj. Výroba však nezačíná technickým výkresem, ale návrhem jeho budoucího tónu,“ říká Petr Rudolf Manoušek. Zvuk zvonu pak vychází z jeho profilu, a proto je následujícím krokem výpočet jeho žebra.  Na základě tohoto výpočtu se zhotoví dřevěná nebo kovová šablona.

Technologie přetrvávající věky

Dalším krokem, který ovlivňuje kvalitu a zvuk zvonu je materiál – zvonovina. „Zvonovina nebo také tzv. zvonařský bronz, je slitina dvou absolutně čistých kovů – cínu a mědi – v procentním poměru 22 ku 78. Jakákoli další příměs, byť jen v nepatrném množství, už záporně ovlivní zvuk zvonu,“ zdůrazňuje zvonařskou matru pan Manoušek. Posledním, ale stejně důležitým krokem je pečlivé zhotovení licí formy. Ta se nakonec zapustí do licí jámy, zadusá se pískem a do licího otvoru se lije roztavená zvonovina. Zvonař má na zhotovení svého díla pouze jedem pokus. Jakákoli chyba, ke které může dojít během celého výrobního procesu, se pozná až poté, co se vychladlý zvon vyndá z formy. Posledním krokem ke kompletaci zvonu je vykování srdce – nástroje, který rozezvučí jeho tón.

Neprotivit se zkušenosti

Srdce zvonu je oproti zvonu výkovek z měkkého plávkového železa, speciálně navržený tak, aby rozezníval, ale sám nezněl. Všechny tyto kroky při výrobě zvonů shrnují podle pana Manouška tisícileté zkušenosti. „Svou práci můžete zdokonalovat, jen když navážete na předchozí výsledky, ne když se jim budete protivit. Když jsem začínal, dělal jsem jeden zvon čtyřikrát. Vždycky jsem si myslel, že už vím, kde je příčina chyby, a pokaždé to nebyla pravda. Vyšla až čtvrtá domněnka.“ říká zvonař. Až vás třeba při procházce přinutí velebný zvuk zvonu zastavit se a zamyslet, může pocházet s velkou pravděpodobností z jeho zbraslavské dílny. Ta už dnes bohužel neexistuje, v roce 2002 ji zničila povodeň. Petr Rudolf Manoušek nyní odlévá zvony v holandském Astenu a jeho osobou také končí rodinná tradice... 

Petr Rudolf Manoušek odmalička vyrůstal v prostředí zvonařské dílny. Už jako kluk pomáhal rodičům s restaurováním zvonů a když mu bylo sedmnáct, musel převzít jejich živnost. Zůstal u ní přes všechny změny kolem dodnes, už prakticky půl století.

Galerie: Galerie: Zvony z rodinné dílny Manoušků

9 fotek 10 fotek