Jedni ji obdivují, druzí jí leccos vytýkají. Jak se Veronika Žilková těsně před pětašedesátými narozeninami vyrovnává s dvousečností, s níž ji společnost přijímá? „Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem,“ odpovídá s klidem a nadhledem a stejně tak reaguje na další otázky týkající se rodiny i kariéry. „Mám ráda mužský element,“ netají se v Marianne Talk, když přijde řeč na vztahy.
Co se vám jako mámě šesti dětí vybaví, když se řekne začátek září?
První září prožívám už jenom s vnoučaty. Ale když jsem nedávno uklízela staré fotografie, našla jsem fotky svých dětí, když šly poprvé do školy. Všichni jsou na stejných schodech, před stejnou budovou a v podstatě vypadají stejně.
Co pro vás začátek školního roku znamenal? Přeci jen to pro rodiče bývá dost náročné období…
U mě navíc začínala divadelní sezóna, takže si vzpomínám, jak ta nejmladší (Kordula, pozn. red.), které v září bude jednadvacet, šla do první třídy a byla chudák jako jediná v družině až do večera. Bohužel to tehdy jinak nešlo, měli jsme zkoušky. Teď už se většinou hraje až třeba od pátého září. Četla jsem krásný citát: „Pokud matka ke konci srpna uvažuje o návštěvě psychiatra, protože je vyčerpaná z dětí, ať vydrží do prvního září. Ony se vrátí do školy a matce se uleví.“ Takže si myslím, že je prvního září vlastně dobré datum.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že nejvíc ze všeho přejete svým dětem šťastnou rodinu...
Být úspěšný v práci znamená mít dobré zázemí. Prezident musí mít také dobré rodinné zázemí. Samozřejmě je asi mnohem snadnější mít dobré vztahy na pracovišti než v rodině, protože v rodině jsou emoce a je tam víc generací, takže i mnohem víc třecích ploch než s kolegyní u stolu.
Klíčový je určitě i výběr partnera.
No, v mém případě třikrát vedle.
Několikrát jste se spálila, přesto jste na muže nezanevřela a po vašem boku vlastně pokaždé nějaký je. Pořád máte víru v muže?
Oni se také spálili, protože žít s populární herečkou není úplně příjemné. Takže nemůžu říct, že jsem si třikrát špatně vybrala, oni si také špatně vybrali. Anebo jsme byli příliš mladí, abychom vydrželi. Myslím si, že bychmohla žít úplně s každým ze svých partnerů až do konce života. Akorát jsem neuměla překonávat překážky a oni asi taky ne. Dneska bych radila v žádném případě se nerozvádět a chodit do psychologických poraden, což v té době nebylo tak trendy. Teď vám vztahoví koučové vysvětlí, že ta změna stejně k ničemu nevede, protože manželství a vztah je o kompromisech. A je jedno, jestli ten kompromis děláte s Karlem, Frantou nebo Pepou.
Proč silná žena jako vy potřebuje vedle sebe partnera? Je to sdílení? Společné radosti? Pomoc?
To je, jak kdybyste se ptala pijáka piva, proč pije pivo. Chutná mu. Mně život s muži přijde dobrý. Mám tři syny, vnuka, bráchu, měla jsem tátu. Mužský svět je mi hodně blízký. Mužský element je fajn.
Říkáte, že jste se stala úspěšnou herečkou omylem. Jak to?
Protože mi na tom nezáleží. Bohužel to tak je. Znáte to. Když vám o nějakého mužského jde, tak to nevyjde. A o koho vám nejde, tak to tam najednou je. Úpornost je v životě na škodu.
Čím jste chtěla být?
Lékařkou. Chtěla jsem být misionářkou, vystudovat medicínu a odjet někam na misi.
Máte za sebou různé role různého ražení. Od Zapomenutého světla po Tele Tele. Odlišně vás také přijímá okolí. Jak se vypořádáváte s tím, jak vás veřejnost vnímá?
Na to je obyčejné české rčení: „Není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem.“ A pak je úžasná věc, která se jmenuje: „Vypnu, zavřu.“Ti, co mě chtějí, si mě najdou, a ti, co mě nechtějí, ať mě nechají.
Něco se o vás píše, něco si o vás lidi myslí. Kdo ale je Veronika Žilková?
V dokumentu, který o mě natočila Česká televize, nastal legrační okamžik, kdy jsem řekla, že nejmíň hodin ve svém životě jsem byla Veronika Žilková, že jsem celý život byla role. Divadelní, filmová, ale i životní – matka, dcera. Kdo jsem opravdu já? Nevím. Možná jsem sama sebou teď tady s vámi, i když asi také ne. Nejvíc asi v autě.
