Bohdana Kabátová: rozhovor o tom, jak se stala z úspěšné manažerky průvodkyní po Sahaře

Kdy a co Vás přimělo změnit svou profesi z úspěšné manažerky na soul guide? 

Moje první cesta do pouště. Tehdy jsem ještě jako klientka při odjezdu věděla, že mé působení na pozici výkonné ředitelky za pár měsíců skončí, ale vůbec jsem netušila, kudy by se měla moje cesta odvíjet dál. 

Na Sahaře jsem pak měla vizi. Na otázku, kým skutečně jsem, se mi jednoho dne ukázal obraz. Uviděla jsem sebe sama, jak stojím na vrcholku vyvýšeniny, dívám se do dálky, jsem plná klidu, jistoty, stability, hluboké životní moudrosti a kolem mě je mnoho lidí, kteří za mnou přicházejí. Přiznám se, že se mi těžko ten obraz popisuje slovy. Byl ale tak silný, že jsem se vnitřně zavázala zkoumat, co všechno představuje a hledat způsoby, jak ho ve svém životě naplňovat. A tento závazek mě postupně dovedl až k profesi průvodkyně. 

Kolikrát už jste absolvovala pouť na Sahaře?  

Musela jsem teď chvilku počítat, abych se dobrala k výslednému číslu. Jestli počítám správně, od jara 2017, kdy jsem byla v poušti poprvé, jsem se vydala celkem na 13 poutí. 

Když jste tam byla poprvé, jaký jste měla pocit? Co člověku poušť nabízí? 

Moje první cesta byla v mnoha ohledech krásná i náročná zároveň. Bylo mi téměř 40 a do té doby jsem nikdy nespala pod širákem, ani nebyla na žádné dobrodružnější cestě. Před samotnou poutí jsem se potkala s mnoha svými obavami a strachy. Z hadů a škorpionů, ze smrti, zimy, diskomfortu. Bylo jich hodně. Přesto jsem cítila, že musím jet, i když všechny kontrolky v mé hlavě blikaly na poplach jako o závod. 

Moje první pocity z pouště mě ohromily a překvapily. Byla krásná, barevná, voňavá, čistá a plná života. A když jsem se zadívala do její nekonečné otevřené krajiny, rozhostilo se ve mně ticho, klid a rozechvění z toho, co přijde. 

Právě ticho, klid, zpomalení a tolik prostoru pro pobývání se sebou sama, svými myšlenkami a pocity, kolik jen člověk potřebuje, je to, co poušť nabízí. 

Jak vás Sahara proměnila? Máte pocit, že jste z ní vyšla jiná, než dříve? 

To rozhodně. Po návratu domů jsem měla pocit, jako by mi někdo sundal z očí klapky, které jsem celý život nosila. Začala jsem jinak vnímat sebe, lidi i svět kolem a věděla jsem, že nic už nebude jako dřív. Cítila jsem odhodlání, sílu a odvahu začít dělat změny, které jsem věřila, že povedou k naplnění obrazu té Bohdany, se kterou jsem se v poušti potkala. Vášnivé, plné života, šťastné a spokojené. 

Taky jsem se vrátila poměrně sžitá se svým “nevím” a začala ho přijímat jako přirozenou, důležitou součást mého bytí, která mi umožňuje nalézat důležité odpovědi.   

Když bych to měla shrnout, do pouště odjela malá Bohdanka a vrátila se Bohdana.

Sama nyní působíte jako soul guide. Co si pod tímto pojmem můžeme představit a kdo vás může vyhledat? 

Soul guide je průvodce vaší vnitřní krajinou. Doprovázím lidi na jejich cestě k objevení svého autentického, pravdivého Já a toho, jak ho žít v každodenním životě. Jako partneři, rodiče, přátelé, zaměstnanci, podnikatelé… Na rozdíl od klasické terapeutické práce neradím, neléčím, ani nenabízím řešení, ale podporuji klienty, aby nacházeli své vlastní odpovědi a cesty skrze úskalí jejich témat. Řekněme, že mám pomyslnou baterku, kterou jim dokážu ve správnou chvíli posvítit na ta správná místa. To vše v úzkém kontaktu s přírodou, která je nám lidem skvělým zrcadlem i zdrojem.

Musí k tomu člověk něco speciálního vystudovat, aby se mohl stát průvodcem? 

Přestože se nejedná o terapeutickou práci, je dobré mít alespoň základní povědomí o fungování lidské psychiky, dokázat rozpoznat známky traumatu, umět pracovat s psychospirituální krizí a být schopný číst varovné signály, na základě kterých je potřeba doporučit klientovi odbornou péči. Tyto základy je možné získat různě. Třeba v kvalitním koučovacím výcviku, nebo během vysokoškolského studia, kde se dnes základy psychologie už vyučují v rámci mnoha různých oborů. 

Víc než studiem je však cesta k průvodcovské profesi vydlážděná primárně sebezkušenostními výcviky a mnoha lety práce na sobě sama. Nutným a potřebným je výcvik v provádění soul questu. 

Chci-li provádět druhé hlubokou transformací na cestě k jejich vnitřní pravdě, sebevědomí, autenticitě a schopnosti tyto kvality projevovat v jejich každodennosti, je nejen potřeba, abych sama takto žila, ale také měla vysokou míru integrity a dostatek kapacity a schopnost bez hodnocení přijímat cokoliv, s čím ke mně člověk přijde. 

Jste průvodcem na "plný úvazek"? Jak vlastně probíhá Váš běžný pracovní režim? 

Ano, provádění je mou hlavní pracovní náplní. I když…zčásti jsem vlastně pořád také manažerkou. V SoulAdventure jsem jednatelkou a mám na starost veškerou provozní agendu včetně financí. A protože jsme počtem zaměstnanců ještě pořád poměrně malá firma, musím být částečně taky obchodník, marketérka, správce webu nebo zákaznická podpora. Mé pracovní dny jsou díky tomu hodně pestré. Po ránu se zpravidla snažím vyřídit emaily a administrativu. Pak přichází každý den něco jiného. Porady s týmem, telefonáty všeho druhu, organizace poutí, příprava různých textů, práce s klienty. S těmi se z 80% setkávám někde venku. V lesích, na horách, na naší Janovické louce v Krkonoších a taky na Sahaře. Těch zbylých 20% jsou individuální sezení online. Běžně pracuji i o víkendech. Hlavně díky workshopům, ale ani individuální práce s klienty, kteří jindy nemají prostor, není výjimkou. 

Svůj čas si však organizuji sama. Takže když mám práci o víkendu, nechávám si pak volné alespoň pondělí. Nebo když nějaký den pracuji od rána až do pozdního večera, druhý den si déle pospím a pak se vydám alespoň na pár hodin někam do přírody, abych si odpočinula a zazdrojovala se. A když jsem dva týdny s klienty v poušti, dopřávám si po návratu několik dní na výdech a postupné dosednutí zpět do civilizovaného světa. 

Učinila jste takto zásadní rozhodnutí (změna profese, životního stylu) ze dne na den? Jak se změnil Váš osobní/partnerský život? Nelitovala jste toho někdy? 

Práce s lidmi byla v mém profesním životě přítomná už od prvního zaměstnání. Ať už to byla jednání s VIP zákazníky, kterým jsem spravovala osobní finance, kdy jsme se nejednou dotýkali i otázek jejich osobního života, nebo koučink a mentoring členů týmů, které jsem vedla. Takže rozhodnutí vydat se na cestu průvodkyně na plný úvazek nebylo až tak velkým překvapením. 

Přesto to nebyl snadný krok, který si žádal téměř rok mých každodenních výprav do lesa a chození po horách, kde jsem se snažila přijít na kloub svému obrazu z pouště. 

A jak se změnil můj život? Mám pocit, že v něm nezůstal kámen na kameni. Rozvedla jsem se, s dětmi jsem v rámci střídavé péče jen co dva týdny, z domu se zahradou jsem se odstěhovala do malého bytu v podnájmu a v Čechách si postavila jurtu. Z usedlé, poměrně konzervativní ženy jsem se stala zcestovalým dobrodruhem. Žiju střídavě v Beskydech, kde mám původní rodinu a Krkonoších, kde pracujeme a kde je můj nový partner. 4-7 týdnů v roce trávím v poušti s nohama zanořenýma v písku. Některá stará přátelství skončila a vznikla nová, postavená na mnohem hlubších základech. 

Snad tisíckrát jsem se sama sebe ptala, jestli mi to všechno stálo za to. A pokaždé dojdu ke stejné odpovědi, že stálo. A i kdybych mohla, nezměnila bych vůbec nic. Cítím se totiž tak plná života a v kontaktu se smyslupností mého bytí, jako nikdy dřív. 

Žila jste „ideální život“, o kterém se mnohým ani nesní, tak proč ta změna? Co Vás přimělo? 

Tak to je otázka na tělo. Na první pohled jsem měla opravdu všechno a žila svůj ideální, vysněný život. Přesto jsem měla pocit, že to není všechno. Že mi něco chybí. Že i když mám vše, co jsem si kdy uměla představit, nejsem vlastně hluboko uvnitř šťastná. Napadalo mě, že jsem nevděčná. Hodně jsem se za svoje myšlenky styděla a často jsem si říkala: “Co by jiní za takový život dali! Tak co tady fňukáš?!”. A tak jsem ty vnitřní hlasy nějakou dobu ignorovala. 

Ale ten pocit nespokojenosti a blíže nespecifikovaného diskomfortu byl neodbytný. Vracel se ve stále silnějších vlnách, až se přerodil v úzkosti a občasné panické ataky. Jednoho dne jsem si řekla, že je načase zjistit, co se za tím vším skrývá a vydala se na cestu vnitřních i vnějších změn, ze které už nebylo návratu. 

Lze nějak obecně říci, kdo by se měl na takovou cestu vydat? Jak člověk pozná, že je ten správný čas? 

Jestli máte na mysli soul quest na Sahaře nebo jiný jemu podobný transformační program, tak na takovou cestu se vydávají nejčastěji lidé, kteří se ve svém životě ocitnou na nějaké křižovatce - vztahové, rodinné, pracovní, nebo takoví, kteří hledají smysl svého života. Často se ale u nás objevují i muži a ženy s podobným příběhem, jako je ten můj. Takoví, kteří dosáhli úspěchu a na svém pomyslném vrcholu zjistili, že jim něco schází. Tím úspěchem přitom může být třeba naplnění jejich sebeobrazu dokonalého rodiče. 

To, kdy je pro takový krok správný čas, je velmi individuální. Signálem, že nastal, může být třeba velmi jasný, silný pocit a impuls vydat se na cestu. Tu vnitřní i tu reálnou. Nebo vracející se myšlenky a nutkání udělat v životě zásadní změnu, byť nevíte jakou. Lidé to často popisují jako vnitřní volání, které nebylo možné ignorovat.

O SoulAdventure 

SoulAdventure je společenství průvodců nabízející lidem podporu při cestách do tajů přírody a vlastní psychiky. Organizují a provádí poutě, dlouhodobé programy, workshopy i individuální sezení, které člověka povedou k hlubšímu poznání a prožívání sebe sama. Ve svém portfoliu mají aktuálně Putování Saharou, o kterém vznikl i film Stopy v písku, dále roční cyklus Sebevědomá žena, Leaderhip, rozvojové workshopy na Janovické louce a mnoho dalšího. Více informací najdete na https://www.souladventure.cz/.