Proč to ostatním jde a mně ne? Dvě ženy, které za sebou mají roky diet, jojo efektu a zápasu s vlastní váhou, pro Marianne.cz vyprávějí, co se změnilo, když dostaly pomoc, kterou dřív neznaly. Dnes totiž hubnou s pomocí antiobezitik. Nečekají ale zázrak přes noc. Učí se správně jíst, hýbat se a zvládat emoce jinak než jídlem. Shodují se na jednom. Injekce pomůžou začít. Naučit se žít jinak je ale mnohem delší a náročnější cesta.
Méně jíst, víc se hýbat. Jenže kdo se někdy pokoušel shodit větší množství kilogramů, ví, že skutečnost je mnohem složitější. Do váhy se promítají roky návyků, stres, psychika, zdravotní problémy, spánek i vztah k jídlu. Někdy se z toho stane začarovaný kruh, ze kterého se je téměř nemožné vyskočit. Antiobezitika můžou být pro mnohé řešením. Významně totiž ovlivňují pocit hladu, chutě a takzvaný „food noise“, neustálé myšlenky na jídlo. Anna a Martina popisují svoje zkušenosti, které nejsou jen o fotkách „před“ a „po“.
Jedenapadesátiletá Anna z Prahy se označuje za „chronickou jojo dietářku“. Když maturovala, byla velmi hubená. Pak ale rok za rokem přibývaly kila. Dvě, tři. Dlouho si neuvědomovala, že se jí to začíná vymykat. Když jí ale bylo malé i oblečení velikosti 42, uvědomila si, že by měla zhubnout. Vždycky vlastně začala „správně“. Víc sportovala, zdravěji jedla, počítala kalorie. A vždy zhubla. Jenže vždycky taky znova přibrala. „Nikdy jsem vlastně nezměnila svůj přístup k jídlu. Jakmile vyprchalo prvotní nadšení, postupně jsem znova začala jíst nezdravě a dojídat se sladkostmi,“ říká. Po dvou porodech přišla vyšší nadváha.
Když už nešlo jen o vzhled
Vážný úraz páteře a těžké psychické problémy situaci ještě zhoršily. Stres začala zajídat sladkostmi a místo pohybu se postupně stáhla do sebe. Pak její váha překročila sto kilogramů. „Měla jsem chronické bolesti kolen, kyčlí a zad. Dělalo mi problém vyjít schody. A přede mnou se začala rýsovat cukrovka.“ Už nešlo jen o vzhled. Šlo o každodenní život, který byl najednou mnohem těžší. Styděla se vyjít mezi lidi, dokonce i mezi přátele. Setkala se také s fat shamingem, někdy i ze strany lékařů. Psychika jí bránila vyjít z domu, což ještě více omezovalo pohyb. „Moje problémy se do sebe zacyklily a propadla jsem beznaději,“ vypráví dnes Anna.
O antiobezitikách tehdy Anna příliš nevěděla. Ozempic znala především z médií jako něco, co užívají americké celebrity. Netušila, že injekční léčba může být možností také pro lidi, kteří řeší obezitu. Pak se jí svěřila kamarádka, že antiobezitika začala užívat. Anna začala se Saxendou a znovu si počítala kalorie. A fungovalo to. „Pomalu, ale pro mě to bylo jako zázrak,“ říká. Po první vlně léčby se dostala ze 104 kilogramů na zhruba 90. Z obezity II. stupně se posunula do obezity I. stupně. Jenže pak se hubnutí zastavilo. S tím se začal vracet i starý pocit, že je možná všechno marné. Po stagnaci Anna postupně zase nabrala. Nová vlna diety ji dostala zhruba na 91 kilo. A pak přišel kurz hubnutí pro osoby užívající antiobezitika, který nabízel STOB.
Antiobezitika jako nástroj
Anna začala díky kurzu postupně chápat, že její problém nikdy nebyl jen v tom, že by „nevěděla, co má jíst“. Pohyb, antiobezitika a počítání kalorií podle ní fungují jako nástroje. Samy o sobě ale nestačí. „Pokud chci trvalou změnu, musí se trvale změnit i můj vztah k jídlu.“ Začala se učit, jak z obyčejného jídla udělat zdravější a výživově kvalitnější variantu. Více si hlídá bílkoviny a další živiny, nejen počet kalorií. A taky se učí něco, co jí v minulosti chybělo: co dělat, když se hubnutí zastaví. Jak říká, asi největší změna nastala v hlavě.„Učím se, jak se nesrážet, neodsuzovat, nevzdávat.“ A taky se učí nesrovnávat s ostatními a jejich výsledky.
Jaká je realita hubnutí
Dnes váží Anna 81 kilogramů. „Porazila jsem první obrovský cíl, dostat se oficiálně z obezity do nadváhy,“ říká. Rozdíl není jen ve váze. Z konfekční velikosti 52 se dostala na 46. „Vejít se do normálního oblečení, nikoliv plus size, je pro mě zázrak.“ Nechce ale vytvářet iluzi dokonalé proměny. „Už nikdy nebudu jako proutek, protože mi zůstává výrazně povislá kůže, hlavně na břiše.“ I tohle je realita hubnutí, která se na fotkách „před“ a „po“ často ztrácí. Tělo se změní.
Její hubnoucí cesta má navíc komplikaci, která s jídlem přímo nesouvisí. Agorafobii. Kvůli ní má problém vyjít z domu, což omezuje možnosti pohybu. A cvičení na jednom místě ji podle jejích slov vůbec netěší. „Cvičit na jednom místě je pro mě trest. Žádný dopamin, žádný serotonin.“ Přesto to nechce vzdát. „Život se neskládá jen ze samých pozitiv,“ říká a doufá, že se pro ni cvičení postupně stane aspoň zvykem. To je další věc, kterou se učí. Nemusí být všechno perfektní, aby se to počítalo. Díky hubnutí začala řešit i psychiku. Jakmile díky antiobezitikům našla sílu začít řešit hubnutí, našla také odvahu řešit další problémy. Začala chodit na psychoterapii. „Řeším svou agorafobii, a i v tom vidím postupný pokrok.“ Cesta za nižší váhou se tak propojila s cestou k lepší psychické kondici. I proto o hubnutí nemluví jen jako o ztrátě kilogramů.
Dieta přestane znamenat hlad
Martina má s antiobezitiky jinou zkušenost. Jak říká, před léčbou pro ni bylo náročné neustále myslet na jídlo, zvládat chutě a odolávat nutkání něco si dát. S antiobezitiky se podle ní tenhle neustálý „hluk kolem jídla“ výrazně ztišil. To je pro ni velká úleva. A v tom vnímá účinek léčby jako obrovskou výhodu. „Food noise s antiobeziky zvládám velmi dobře, nijak výrazně netrpím chutěmi a hladem.“ I proto je hubnutí klidnější a může se lépe soustředit na složení stravy. „Hubnutí přestalo být stresem,“ dodává. Jinak teď přemýšlí o dietě.
Pro Martinu bylo při sestavování jídelníčku těžké pochopit, že musí jíst dostatečné množství kvalitního a pestrého jídla. „Dieta pro mě vždy představovala absolutní omezení a tvrdý režim. Při nastavování trvalého způsobu života je to přesně naopak.“ Změnil se její přístup. Každé jídlo se snaží sestavit tak, aby obsahovalo bílkoviny, vlákninu a potřebné množství sacharidů a tuků. Kalorické tabulky přitom nezavrhla. Naopak. Pomohly jí nastavit jídelníček tak, aby dlouhodobě fungoval.
Jak na chutě a pohyb
Martina ale nechce předstírat, že díky injekcím zmizely všechny chutě. Když přijde nutkavá myšlenka na jídlo, snaží se ji nahradit něčím jiným. Hudbou. Kulturou. Příjemným zážitkem. Povídáním s kamarádkou. Někdy prostě stačí odvést pozornost. Maličkost, ale přesně takové drobnosti můžou rozhodovat o tom, jestli se starý návyk znova nevrátí. A pokud jde o pohyb, na rozdíl od Anny s ním problém nemá. Kdysi sport milovala, a dokonce se mu věnovala závodně. Pohyb byl každodenní součástí jejího života a má ho ráda dodnes. Pak ale přišly problémy. „V určitém psychicky náročném období se vše zastavilo, tělo bylo v takovém vězení, nešlo s tím hnout.“ Teprve zdravotní problémy ji přiměly udělat zásadní rozhodnutí. Dnes se k pohybu vrací a vnímá ho nejen jako prostředek k hubnutí, ale také jako něco, po čem je jí psychicky lépe. „A jsem za to moc ráda!“
Kurz jako podpora
Kurz hubnutí pro ty, kteří užívají antiobezitika, skončil. Ale cesta za zdravějším tělem ne. Čeho se teď obě bojí? Martina říká, že to není obava z jídla, ani z toho, že by necvičila. Je to strach ze selhání a pocitu, že na všechno zůstane sama. Proto se snaží zůstat součástí podpůrné skupiny STOB, hubne společně s kamarádkou a má podporu nejbližší rodiny. „Člověk na to nemusí být sám. Stačí se rozhodnout a říct si o pomoc, nechat se vyslechnout,“ říká Martina. Věří taky v pomoc terapeutů, kteří se problematikou hubnutí zabývají. Nejde totiž o krátkodobou dietu. „Je to dlouhodobý proces a nové nastavení podmínek.“
Anna má za sebou desítky let jojo diet, váhu přesahující sto kilogramů, zdravotní i psychické problémy a dnes se raduje z toho, že se dostala na hranici nadváhy a z velikosti 52 na 46. Martina zase popisuje především zkušenost s tím, jak jí antiobezitika pomohla ztišit „food noise“, díky čemuž se může v klidu soustředit na kvalitu jídla a nový životní režim. Pohyb pro ni není trest, ale návrat k něčemu, co měla kdysi ráda. Obě se ale shodují v tom zásadním. Antiobezitika můžou pomoci. Ale nejsou kouzelným perem. Můžou snížit hlad a chutě. Můžou vytvořit prostor pro změnu. Můžou dát pocit, že tentokrát má člověk konečně šanci něco udělat jinak. Ale nenaučí nikoho automaticky zacházet se stresem. Nenahradí psychoterapii. Nevytvoří podpůrnou síť. A nevyřeší vztah k vlastnímu tělu.
Doporučujeme
reklama
I malé krůčky vedou k cíli
Co je pro obě důležitější? Víc než výsledné číslo na váze je to proces. Anna se naučila radovat i ze čtyř kilogramů, i když to zní ve srovnání s některými hubnoucími příběhy skoro málo. Milníkem může být i váha, která na první pohled vypadá pořád vysoká. Martina se zase učí, že dieta nemusí být trest a že dostatečně se najíst může být paradoxně součástí hubnutí. Obě si vytvářejí vlastní způsoby, jak pokračovat i ve chvíli, kdy se cesta zkomplikuje. Anna říká, že má několik vlastních pravidel. Nepohrdat malými věcmi. Radovat se i ze zdánlivě dětských krůčků. A někdy dokonce i z „nuly“ – z toho, že se něco nezhoršuje. „Člověk se musí mít rád a mít se sebou trpělivost,“ říká. A nesrovnávat se s druhými, protože každému to jde jinak. To je možná nejdůležitější rada, ale zároveň i jedna z nejtěžších. Injekce totiž můžou pomoci začít, zbytek už je život.
Užíváte antiobezitika, nebo se chystáte začít? Pro vás je určen Online kurz hubnutí s nutriční terapeutkou a cvičení pro klienty, kteří užívají antiobezitika. V kurzu se naučíte, jak kombinovat antiobezitickou léčbu s úpravou životního stylu, jak si udržet svalovou hmotu, nastavit udržitelné návyky a dosáhnout stabilního hubnutí bez zbytečného trápení. Díky kurzu získáte výživové vedení, strategie pro zvládání emočního jedení a informace, jak udržet energii a fyzickou kondici. Kurz pořádá STOB od 5. 10. 2026. Více na https://www.stob.cz/cs/kurzy-hubnuti-online
Zdroj: Autorský text, STOB.cz, Martina a Anna
Co chtějí muži od žen a ženy od mužů? Terapeuti Michal a Michaela Bartošovi vysvětlují, proč si často ubližujeme
