K verpánku nešel přímo, ale oklikou. I když… původní profese Bena Hrubeše s ševcovinou trochu souvisela. Vystudovaný biomechanik a endoprotetik o lidské noze ledacos věděl, méně o šídlu a dratvi.
Dílna mistra Bena Hrubeše se nachází v pražských Dejvicích a kromě něj v ní působí dva tovaryši, spodkař a vrchařka, a pár dní v týdnu jeden dva učni. Sám majitel žádného mistra, který by ho do řemesla zasvětil, neměl. „Když jsem před víc než dvaceti lety začínal, bylo obtížné do tajů oboru proniknout. Školy ani ševci živnostníci tady nebyli a v podstatě moc nejsou pořád,“ tvrdí a dodává, že řadu věcí dnes lze „odkoukat“ z YouTube a Instagramu. „Když se já učil, internet tu ještě nebyl,“ směje se osmačtyřicetiletý otec dvou synů, toho času v kožené zástěře.
Ševcovina se dělí do základních oborů: vrchařiny (svrškařiny) a spodkařiny. První se věnuje části boty nad podrážkou, druhý jí a všemu dole. „Dobrý švec musí ovládat obojí, jinak by botu nedal dohromady,“ upozorňuje vysokoškolák s tím, že na rozdíl od průmyslové výroby musí zakázkový švec umět vše od návrhu, modelařiny, úpravy kopyta přes práci s materiálem, šití, tvarování, broušení a fidlování po finální úpravy. „Není to daleko od truhlařiny. Kůže je svým způsobem vláčné dřevo,“ přirovnává muž, který v pubertě začínal šitím obuvi na čundry. Jeho táta měl totiž doma starý obuvnický stroj.
…čili forma, na níž vzniká její tvar a která musí nejpřesněji odpovídat anatomii nohy. Švec zákazníkovi bere míru, když mu prvně vkročí do dílny. Má-li chodidlo nestandardní tvar, příslušné kopyto se „napakuje“ či naopak brousí, případně se nechá pár kopyt pro zákazníka vyrobit. V Benově dílně jsou k vidění kopyta dřevěná i plastová, druhým dává přednost. „Snáz se do nich zatloukají, a hlavně z nich vytahují hřebíky, lépe kloužou ven z boty a víc vydrží,“ naznačuje. Kopyto je vybaveno i důmyslným mechanismem, díky němuž se dá „zlomit“. Zadní část lze po překonání odporu pružiny posunout vůči přední, čímž se zmenší jeho objem, a z hotové boty se dá snadno vytáhnout ven. „Šiju mnoho druhů obuvi, potřebuji stovky párů kopyt a stejně to nestačí. Jiná jsou na polobotky, pohorky, na lodičky,“ dodává. Přichází na řadu střih, kopyto se polepí papírovou páskou, na niž se střih nakreslí. Pak se na kopytě rozřeže, přenese na papír a vyrobí se šablony. „Podle nich vyřezávám jednotlivé dílce z kůže,“ říká švec a přidává doušku, že každý typ boty žádá jiný materiál.
Foto: Lukáš Šlehobr pro Marianne Venkov a styl
Prase fajn, ale kráva vede
„Ten se hodí na kozačky, onen na pracovní boty, další na baleríny,“ dodá řemeslník. Navíc, co kůže, to originál. Záleží na druhu, ale i stáří zvířete a jeho kondici, vše se promítá do vlastností kůže. „K prodejci či výrobci je třeba jet a jednotlivé usně si vybrat, osahat,“ ujasní Hrubeš, proč je pro ševce zásadní vyznat se v kůžích.Nejoblíbenější je hovězina. Kráva je dle Bena „velký válec, který se klidně pase“, její kůže tak má na většině plochy shodné vlastnosti. U „živějších“ zvířat (třeba prase) to je složitější. „U nich se dostávají ke slovu vesměs jen záda, jinde se kůže vytahuje. Každá má navíc svá slabší místa. Směrem ke slabinám bývá řidší a méně pevná, proto je třeba na ni střih dobře rozvrhnout. Nejnamáhanější části boty musejí být z nejjadrnějších míst kruponu,“ míní obuvník a i on rozkládá šablony po ploše, aby ideálně využil materiál a respektoval jeho kvalitu.
„Kůže se řeže, nestříhá. V minulosti se používal knejp, dnes lámací nože, skalpely,“ předvádí. Vyřezané dílce čeká úprava: hrany se začistí, navoskují, „zakosí“ (ztenčí), aby kůže měla v jednotlivých spojích tutéž sílu a bota šla dobře sešít. „Svršek vzniká spojením vrchové kůže a podšívky. Na tu se užívá vepřovice, není nóbl jako hovězina, ale úkol tu plní,“ ukazuje mistr. „Mezi vrchovou kůži a podšívku se vkládají výztuhy. Do paty opatek držící tvar a stabilitu boty. Pata je při chůzi nejvíc namáhaná, při každém kroku na ni dopadá váha těla. Do špičky se vkládá tužinka, ta zajišťuje pevnost i formu přední části boty,“ přibližuje dál. Je-li svršek hotov, přichází natahování na kopyto. Nejčastější je cvikaná konstrukce, kdy se svršek přichytá hřebíčky ke stélce a celek se lepí. „Jednoduché, praktické,“ chválí švec. Bota jde do finále, na brusce se upraví její profil. „U obuvi typu lodičky, kozačky je třeba být obzvlášť pečlivý, aby se nepoškodil líc kůže. Neopatrný zásah je vidět,“ uzavírá Hrubeš.
Článek vyšel pod původním titulkem Mistr švec dneška v časopise Marianne Venkov & styl číslo 7/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
