Hostinský a šenkýřka měli plné ruce práce, aby obsloužili všechny své hosty. A že jich nebývalo málo. Venkovské hospody se těšily velké oblibě.
„Ta naše hospoda odshora, odspoda to je pěkné zařízení. Polívka hřeje se, hostinský směje se, že mu pívo dobře pění,“ zpívá Janek v pohádce S čerty nejsou žerty písničku od Jaroslava Uhlíře. Její text má pravdu, hospůdky na českém venkově byly opravdu pěknými zařízeními a hrály ve společenském životě našich předků významnou roli. Poskytovaly odpočinek po náročném pracovním dni a sloužily také jako místo, kde se sousedé setkávali, aby probrali vše potřebné.
Útočiště pro pocestné
První krčmy se objevily již ve středověku, kdy sloužily hlavně poutníkům, cestujícím a obchodníkům. Šlo o místa, kde se lidé mohli najíst, napít a odpočinout si. Tyto šenkovny proto často vznikaly u důležitých obchodních cest a křižovatek. V té době také ještě mnohdy bývaly součástí větších statků a provozovaly je celé rodiny.
Období renesance a baroka pro venkovské hospody a nové pivovary znamenaly zlatý věk. Každá vesnice měla alespoň jednu a jejich provozovatelé organizovali různé tancovačky, na něž se těšili hlavně mladíci a dívky. Kromě toho, pokud se chtěli lidé něco dozvědět, zamířili právě do hospody, kde si všichni místní vyměňovali informace.
Tuto funkci si hospody udržely ještě v 19. století, a to i přes industrializaci, která mimo jiné přinesla stěhování lidí do měst. O století později podniky tohoto typu dostaly přísná pravidla, podle nichž musely fungovat, řada byla také zestátněna.
V současné době už každá vesnice svou hospodu nemá, což je škoda. Naštěstí nezanikly úplně, a tak tradice i nadále pokračuje.
