Jak podle pověstí najít o filipojakubské noci poklad a proč se v tento den pálí čarodějnice

Přelom dubna a května je čas, kdy se zima definitivně láme v jaro. Začíná být tepleji, proto se oslavy v tento čas týkaly zejména radosti ze života. Keltský svátek Beltain velebil slunečního boha Belenuse a počátek „světlé poloviny roku“. Keltové na jeho počest zapalovali velké ohně – symbol síly, energie, života a slunce. Pálení ohňů je zvyk, který se dodržuje dodnes. Jen význam se mu přisuzuje jiný. Jak se vlastně ze svátku oslavujícího život a slunce stala noc, kdy se naši předci báli zlých sil a čarodějnic? Může za to zejména snaha církve potlačit pohanské zvyky.

Místo radosti boj s temnými silami

Na našem území se tyto oslavy ve velkém rozšířily až v pozdním středověku. V té době byla pohanská božstva spojená s přírodou a plodností církví považována za temné, ďábelské síly a ďáblovým nástrojem na zemi měly být právě čarodějnice. Navíc je konec dubna časem sběru jarních bylin a bylinkářky a léčitelky, které je používaly, byly zejména v době „čarodějnických procesů“, tedy od 15. století, za čarodějnice označovány a lidé z nich měli obavy. To vysvětluje, proč se z radostného keltského svátku postupně stala noc plná strachu a představ čarodějnic letících na svůj sabat. Možná jste zaslechli, že se této noci říká podle německé tradice i Valpuržina. V tomto případě však nejde o pojmenování po nějaké ježibabě. Valpurga, správně sv. Walburga, byla naopak světice, která chránila před kouzly a magií.

Spolehlivá ochrana

Před filipojakubskou nocí a ještě následující den proto naši předci dodržovali různá opatření, která měla před čarodějnicemi chránit. Lidé uklízeli, pálili smetí, práskali bičem, stříleli, pískali… A samozřejmě pálili ohně. Nyní už ne jako oslavu světla a slunce, ale na ochranu. Za soumraku posledního dubnového dne proto bývalo kolem stavení spousta práce. Aby se čarodějnicím zabránil vstup do domu a chlévů, přinášel hospodář i čeledníci ke dveřím a vratům narýpané drny trávy. Jinde na dveře dávali větvičky kočiček požehnané o Květné neděli, na vrata a na zem se také malovaly kruhy a křížky. Účinné prý bylo zahradit vchod pruty a trním, přes které čarodějnice neprojdou. U ochranných ohňů na kopcích bývalo také živo. Mladíci házeli hořící košťata k nebi, aby srazili ukryté čarodějnice kroužící na nebi, kde hledaly své další oběti. A odtud původně pochází název „pálení čarodějnic“, který si s posledním dubnovým večerem spojujeme dodnes.

Hledání pokladů

Poslední dubnová noc byla tedy už odpradávna považována za magickou. Dokonce tak, že se v lesích objevovaly poklady. Pokud byste se chtěli pokusit nějaký najít, můžete se inspirovat návodem našich předků. Základem úspěchu je ticho. Od okamžiku, kdy vyrazíte z domu, až do chvíle, než se z honu za pokladem vrátíte, nesmíte promluvit ani slovo. Ani když vás něco vystraší nebo na vás někdo promluví. Kde byste měli hledat? Zkuste zříceniny a staré hrady, skály a jeskyně, ale také osamělé stromy a křižovatky. Když se budete blížit, poznáte místo, kde je poklad, snadno – buď podle modrého plamínku nebo zlatého kapradí, které vykvétá o půlnoci. A ještě na jednu věc nezapomeňte. Na noční výpravu do lesa si přibalte talisman na ochranu. Abyste nezakopli o bludný kořen, radí se mít u sebe kousek chleba nebo si obléknout jednu část oděvu naruby. Navíc vám v noci v lese hrozí vetší nebezpečí čarodějnického uřknutí. Proti tomu se používaly květy z kapradí, kousek svěcené křídy či trocha svěcené vody, hostie a další magické předměty. My však spíš než noční bloudění lesem doporučujeme „pálení čarodějnic“ někde u ohně, kterých se po celé republice rozhoří jako každoročně spousta. Při opékání špekáčků si pak můžete o zajímavých pověrách a zvycích našich předků alespoň vyprávět.