Vesnická zahrada, která poskytuje krásné chvíle s vůní historie

Jablíčka uložená ve slaměných ošatkách svádějí ke šťavnatému zakousnutí a střapaté úbory cínií i hvězdnic nedočkavě vyhlížejí zatoulané sluníčko. Krajinu ovládl podzim a v celé své nostalgické  kráse se vplížil za vrata jednoho z nejstarších gruntů vinařské dědiny na jihu Moravy. 

Text: Adéla McLintock

S úctou k předkům

Hanka má čtyři sourozence, ale sem na statek se všichni pohodlně vejdou. Stačilo předělat půdu a vejminek s maštalí., Kromě toho, že Hana Sedláková nádherně maluje, exceluje také v pěstování dýní hokkaido. Těžké plody zaplavují mlat sytě oranžovou barvou, která ještě tu a tam společně s odkvétajícími měsíčky probleskuje na záhonech v sadu za humnem. "Můj muž je z paneláku. Vidina, co tady všechno můžeme vypěstovat v biokvalitě jej nadchla, že si dnes už vystačíme s vlastními zásobami," říká Hanka. Zeleninu pěstují po vzoru předků, bez užití chemie, za což si vysloužili certifikát z ekologického institutu Veronica. K petrželi, mrkvi, cibuli, pórku, celeru a zelí vysévá Hančina maminka staromilské květiny, aby bylo co donést na hřbitov a ke křížkům, tak jak to dělávaly generace před ní. Současná podoba sadu věrně upomíná na časy předcházející éře takzvaných oracích záhumenků z dob komunismu, kdy se zelené pažity měnily v pole. Sice se tu neproducírují kačeny a slepice, jak ukazují dochované fotografie, ale všude se opět prostírá tráva a na stromech se tmavou červení rdí Jeptišky, po medu vonící jablíčka starobylé odrůdy ze 16. století. 

Půvab venkovského bytí

Přírodu teď výtvarnice vnímá mnohem intenzivněji než dřív, kdy okna jejího pokoje v domě rodičů směřovala do ulice. Aby k ní měla blíž, nemusí odcházet daleko. Stačíilo přejít dvůr a proměnit starou půdu nad mlatem v útulný domov s oknem rámujícím výhled do rozmanitého světa ptáků, veverek, ježků i žab. Půda je tu kyprá, postlaná oříšky z lískových keřů, v jejicž stínu odpočívá vášeň Hančina tatínka – naleštěná pětadvacítka Zetor. A když už mluvíme o vášni, tak tou Hančinou a její maminky jsou prý předměty s duší – štoudve, bečky, necky, váhy decimálky, ošatky ze slámy i z proutí, žebřiňáky a trakaře. A všechny spolčují své půvaby do atmosféry, která vás pohladí po duši jako vřelé objetí napříč celým dvorem – na zápraží, před kovárnou, kde trůní bytelný venkovský nábytek, před stodolou i v jejím nitru. Všude to svítí nádhernou kobaltovou modří smaltovaných nádob s lobelkami, maceškami, fuchsiemi, ale také třeba vodomilným šáchorem či stromečkovými růžemi. HIstorie, která dlouhá léta dřímala v prachu na půdě, opět hrdě září v podzimním světle a prostřednictvím Hančiny rodiny vypráví skutečné i vysněné dojemné příběhy. Dobrosrdečně a bez přetvářky. Tak působí tahle venkovská usedlost. Zásluhu na tom má především schopnost jejích obyvatel radovat se z obyčejných věcí a cenit si práce minulých generací