Kupuji si levné asijské oblečení
Mám dvě dospívající studující dcery. Jedna je posedlá strachem, že ji chytí módní policie v naprosto nevhodných podvlékačkách a napaří jí veřejně prospěšné práce, studuje odtažitý obor, který ji nikdy neuživí, stahuje si z internetu obrázky japonských holčiček převlečených za barbínky, vylepí si je v pokojíku a pak na ně šišlá. Druhá žije na čtyřech metrech čtverečních svého zatemněného pokojíčku uzavřená ve vlastním světě bajtů a pixelů, nejraději se živí křupkami a mirindou a sama sobě polohlasně vypráví nepochopitelné vtipy, kterým se vzápětí srdečně směje.
Z toho je jasné, že musím myslet na jejich budoucnost a zaopatřit je alespoň dobrým pojištěním a stavebním spořením. Když spočtu tyto náklady, peníze na jejich studia, na bydlení a na denní skývu, moc toho z mé výplaty nezbývá. Jak se tedy mám vkusně obléci?
Sice souhlasím s předními módními poradkyněmi v časopisech pro dámy, které mě nabádají, abych si v butiku koupila pár kvalitních výběrových kousků, které pak mohu všelijak kombinovat a přitom vypadat pořád elegantně, ale když si prohlížím výkladní skříně dotyčných obchodů, netuším, zda na malých kartičkách u jednotlivých sukní a triček je počet zaměstnanců továrny nebo rok výroby. Když se ujistím, že je to cena výrobku, dovnitř ani nejdu. Takže pokud nechci nosit zástěrku ze suché trávy zdobenou šiškami a jeřabinami nebo chodit v oblečení odloženém po panstvu, musím využít levné asijské produkty nebo nabídku megasuperhypermárketů. Dnes to bude o asijské tržnici v našem městě.Jasně že je mi politicky korektně líto malých vietnamských ženiček, které robotují v manufakturách na levné hadříky, ale raději ony než já. Navštívím tedy asijské tržiště vhodně situované do nepoužívaných podzemních garáží, ve starých opuštěných skladech nebo v bývalé masně.
Fascinuje mě, že je možné na tak malém uzavřeném prostoru pomocí stojanů na oblečení, obrovských košů s botami a věšáků na všelicos vytvořit přesnou iluzi džunkové vesničky v tichomořském přístavu. Také mám ráda charakteristickou vůni tržnice – levné kafe, kuličky proti molům, staré knížky, čínské polévky, laciné parfémy a něco, čím se vylepšuje sójovka. Ráda se procházím uličkami a všechno si prohlížím, dokud mě neodchytí maličká prodavačka a nezačne tanec. Dlouho jsem se domnívala, že mám vcelku normální postavu Středoevropanky, ale ne podle asijských švadlen – podle nich jsem tlustá, přerostlá zrůda, řimbaba, kolohnát a bečka s knírem. Všechny kalhoty mám buď do půli lýtek, nebo mají tak nízký sed, že mi po zapnutí poklopce kouká všechno spodní prádlo v nevábných chuchvalcích. Jsou-li mi v pase, neobléknu je přes boky, jsou-li mi přes boky, kolem pasu to vypadá, že stojím v díži na těsto. Pokud už najdu nějaké, které obleču a zapnu a nikde mi nic nepřečnívá, jsou poseté blýskavými kamínky, na stehně a zadku mají vyšitého plameňáka, mají růžové lampasy nebo vkusně vystříhané a otřepené díry. Trička a halenky zdobí květy, imitace zvířecích kožek, zlato a drahokamy, tváře slavných a dětské motivy. Prohrabuji se kupou zvíci Pradědu a hledám něco jednobarevného pod nechápavým pohledem miloučké dcery Východu. To dítko lotosu naprosto nechápe, co mi vadí, a ponouká mě ke koupi mňoukavým: Šluší, móóóč šluší!
Úplné peklo jsou podprsenky, protože Asiatům připadá, že máme veliké kulaté dopředu zírající nejen oči, ale i prsy, takže prádlo jimi ušité míří neochvějně a špičatě vpřed, zatímco mi z něj pod pažemi stydlivě vykukují ňadra.
Nakonec si koupím vyřezávaný vějíř a baterku do hodin, protože je mi hloupé nekoupit si nic. Takže mě čeká další sezona v bundě po tetě, nebo se naučím lepit listí na šišky a sešívat z toho zimníček. Nebo obří obchodní centrum. Ale o tom až příště.
