Neléčená sedm dní, léčená týden aneb Malé dějiny rýmy I.
Rýmu zná každý. Je to nejodpornější, nejnanicovatější a nejnepříjemnější onemocnění na celém světě.
Když ji zrovna nemáte, jste schopni uznat, že to není žádná strašná nemoc, mít rýmu je spíš na úrovni lapálie než tragédie, ale jakmile vám skočí na záda a vrazí vám své špinavé prsty nosem a ušima až do hlavy, ‚zapčíkáte‘ jinou písničku. Moje rýmy mají tak stabilní, vždy se opakující průběh, že klidně mohu napsat jejich dějiny.
Den 1. Temná předzvěst
Odpoledne po obědě se v práci chci pustit do nějaké rutinní činnosti, když vtom mě začne štípat vzadu v nose. Nejprve se utěšuji myšlenkou, že třeba blízká chemička utrpěla havárii a já jsem pouze otrávená smrticím plynem, ale kolem třetí se přidá bolest hlavy a píchání mezi lopatkami a je to jasné – leze na mě rýma. Možná by v této chvíli pomohlo okamžitě spolknout dva poticí prášky, litr horkého čaje a na dvanáct hodin zalézt pod peřinu, ale v práci to nejde, a než dojdu domů, mám rýmu jak vrata do vězení – obrovskou a škaredou. Dám dva prášky, čaj a peřinu, ale v duchu rezignuji; už ji mám, už na mně sedí a bez boje se nepustí. Noc je neklidná, hlava pořád bolí, v nose štípe čím dál víc.
Den 2. Hlava jako vodárenská věž
Ráno se probudím a připadám si jako umírající labuť s ucpaným zobákem. Spolknu další prášky a ploužím se do práce, kde tupě sedím, čumím, piju čaj a smrkám. Z nosu mi teče naprosto nepřetržitě. Nechápu, že neumírám na dehydrataci. Hlavu mám jak vodárenskou věž – velkou, dutou, plnou vody. Ve čtyři se ploužím domů jako šnek, tempo i slizká stopa odpovídají. Doma honem do postele. Okolo lůžka vytvořím barikádu posmrkaných kapesníků a později hadrů a ručníků, když kapesníky dojdou. Noc je nocí hrůzy, spánek nepřichází, zato přicházejí další a další litry z nosu. Když už konečně usnu, chrápu přes ucpaný nos tak strašně, že to budí děti, kočku, sousedy i mě a pokojové rostliny vadnou.
Den 3. Bolí to, jako by mi rostla nová sada zubů
Ráno jsem nosem přilepená k polštáři. Během noci se nudle zahustily a zmohutněly. Už nesmrkám kontinuálně, protože nemám tolik fyzických sil, smrkám jen každých pět minut a pak si jdu umýt ruce a obličej a vyhodit igelitku posmrkaného toaletního papíru. To, co zůstává v kapesníku, není důstojno člověka, spíše to připomíná něco z hororových sci-fi filmů z temného vesmíru. Od smrkání mám odřený celý nos a půl obličeje, bolí mě hlava, bolí mě všechno. V práci stále tupě čumím, protože místo mozku mám nudle, navíc pro píchání v uších neslyším, a nereaguji tak ani na jednoduché povely. Večer už si mohu poklepem na lebce najít dutiny. Bolí jako čert a mám pocit, že mi z horní čelisti roste další kompletní sada zubů. Tlak v hlavě stoupá s každým smrknutím, jsem jako montgolfiéra. Noc je děsivá, protože když ležím na pravém boku, rýma ucpe pravou polovinu hlavy, když na levém, tak levou, a když na zádech, začnu se dusit. V nočním tichu slyším uvnitř hlavy mlaskavý zvuk, jak se obří nudle přesunuje v souladu s gravitací. Rozčiluje mě to, na spánek ani pomyšlení.
