Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

Neléčená sedm dní, léčená týden aneb Malé dějiny rýmy I.

Rýmu zná každý. Je to nejodpornější, nejnanicovatější a nejnepříjemnější onemocnění na celém světě.

Redakce Marianne | 19. 10. 2012

Když ji zrovna nemáte, jste schopni uznat, že to není žádná strašná nemoc, mít rýmu je spíš na úrovni lapálie než tragédie, ale jakmile vám skočí na záda a vrazí vám své špinavé prsty nosem a ušima až do hlavy, ‚zapčíkáte‘ jinou písničku. Moje rýmy mají tak stabilní, vždy se opakující průběh, že klidně mohu napsat jejich dějiny.

Den 1. Temná předzvěst

Odpoledne po obědě se v práci chci pustit do nějaké rutinní činnosti, když vtom mě začne štípat vzadu v nose. Nejprve se utěšuji myšlenkou, že třeba blízká chemička utrpěla havárii a já jsem pouze otrávená smrticím plynem, ale kolem třetí se přidá bolest hlavy a píchání mezi lopatkami a je to jasné – leze na mě rýma. Možná by v této chvíli pomohlo okamžitě spolknout dva poticí prášky, litr horkého čaje a na dvanáct hodin zalézt pod peřinu, ale v práci to nejde, a než dojdu domů, mám rýmu jak vrata do vězení – obrovskou a škaredou. Dám dva prášky, čaj a peřinu, ale v duchu rezignuji; už ji mám, už na mně sedí a bez boje se nepustí. Noc je neklidná, hlava pořád bolí, v nose štípe čím dál víc.

Den 2. Hlava jako vodárenská věž

Ráno se probudím a připadám si jako umírající labuť s ucpaným zobákem. Spolknu další prášky a ploužím se do práce, kde tupě sedím, čumím, piju čaj a smrkám. Z nosu mi teče naprosto nepřetržitě. Nechápu, že neumírám na dehydrataci. Hlavu mám jak vodárenskou věž – velkou, dutou, plnou vody. Ve čtyři se ploužím domů jako šnek, tempo i slizká stopa odpovídají. Doma honem do postele. Okolo lůžka vytvořím barikádu posmrkaných kapesníků a později hadrů a ručníků, když kapesníky dojdou. Noc je nocí hrůzy, spánek nepřichází, zato přicházejí další a další litry z nosu. Když už konečně usnu, chrápu přes ucpaný nos tak strašně, že to budí děti, kočku, sousedy i mě a pokojové rostliny vadnou.

Den 3. Bolí to, jako by mi rostla nová sada zubů

Ráno jsem nosem přilepená k polštáři. Během noci se nudle zahustily a zmohutněly. Už nesmrkám kontinuálně, protože nemám tolik fyzických sil, smrkám jen každých pět minut a pak si jdu umýt ruce a obličej a vyhodit igelitku posmrkaného toaletního papíru. To, co zůstává v kapesníku, není důstojno člověka, spíše to připomíná něco z hororových sci-fi filmů z temného vesmíru. Od smrkání mám odřený celý nos a půl obličeje, bolí mě hlava, bolí mě všechno. V práci stále tupě čumím, protože místo mozku mám nudle, navíc pro píchání v uších neslyším, a nereaguji tak ani na jednoduché povely. Večer už si mohu poklepem na lebce najít dutiny. Bolí jako čert a mám pocit, že mi z horní čelisti roste další kompletní sada zubů. Tlak v hlavě stoupá s každým smrknutím, jsem jako montgolfiéra. Noc je děsivá, protože když ležím na pravém boku, rýma ucpe pravou polovinu hlavy, když na levém, tak levou, a když na zádech, začnu se dusit. V nočním tichu slyším uvnitř hlavy mlaskavý zvuk, jak se obří nudle přesunuje v souladu s gravitací. Rozčiluje mě to, na spánek ani pomyšlení.