V další ochutnávce z knihy "Mateřství jako z reklamy (na Lexaurin)" vás autorka Petra Hřebíková nechá nahlédnout do takového normálního pondělního rána, které připomíná "ponožky s vytahanými gumičkami zastrčené v obnošených trekových sandálech."
13. kapitola: Ráno jako z přebalu na ovesné vločky
Jsou rodiny, co se každé ráno scházejí u jednoho stolu, na kterém nechybí farmářský jogurt ve skle, domácí granola a čerstvě vymačkaný džus. Ale o nich psát nebudu, těch je plný instagram. Reálná rána bohužel nejsou ani trochu fotogenická, spíš připomínají ponožky s vytahanými gumičkami zastrčené v obnošených trekových sandálech.
7.00 zvoní budík. Tedy on zvonil už v 6.45, 6.50 a 6.55, ale 21. století je plné vychytávek, třeba funkce dospat v mobilu. V 7 je ale opravdu nejvyšší čas. Nechávám děti a muže ať vstanou, chci mít postel jen sama pro sebe, alespoň pět minut. Protože my nemáme manželskou postel, my máme postel rodinnou. Dvouletá dcera ji okupuje obvykle od tří hodin ráno a nejpozději v 5.30 se k ní přidává i desetiletý syn. Ano, je mi jasné, že v důchodu budu nad touto vzpomínkou dojatě slzet, ale momentálně mě z nedostatku prostoru šíleně bolí záda a v sedm ráno nejsem schopná vnímat svůj život optikou sentimentální důchodkyně.
7.05 Muž mě nemilosrdně vytahuje z postele, prý rodina nebude „zase“ čekat, až se laskavě namaluju a vypravím.
7.06-7.10 Devítiletý syn mě důrazně žádá, abych mu připravila oblečení. Jeho skříň není nijak velká, vlastně jde o pět šuplíků, systematicky rozdělených stylem trenýrky-ponožky-mikiny-trička-kalhoty, bohužel ale není schopen se v ní zorientovat a já jen doufám, že až mu bude pětatřicet, nebudu muset dojíždět k němu domů, abych mu ráno chystala oblečení. Naopak dvouletá dcera ví moc dobře, kde své oblečení má, jen si chce uprostřed února obléct letní šaty bez rukávů a dost na tom trvá.
7.10-7.15 Zuby, malovátka a tak. Pohledem pohladím všechny ty krásné zaprášené předměty jako tříminutová rozjasňující maska (kde bych mezi sedmi a sedmi třiceti vzala tři minuty???), fén a žehlička na vlasy. Jasně, nechci být cuchta s neupravenými vlasy, ale tyhle věci evidentně použiju až v příštím životě, až budou děti dospělé. Snad ještě budu vlasy mít.
7.15-7. 25 Rodinná snídaně. U stolu se střídáme, podle toho, jak probíhá provoz v koupelně. Kdo přijde první, vyhrává zbytky pečiva od večeře, poslední má vločky. Bez mlíka. Protože není zdravé. A navíc došlo.
7.26-7.35 Muž se nás snaží u dveří sešikovat k hromadnému odchodu. Přestože se pravidelně znovu a znovu přesvědčuje o tom, že vypravit dvě děti do škol a školek a dva dospělé do práce není idyla jak z reklamy na stavební spoření, ale spíše disciplína připomínající hodně bizarní desetiboj, nevzdává to. Stále nevím, jestli ho za tu posedlost rodinnou soudržností mám spíš obdivovat, nebo nenávidět, ale v 7.33 obvykle vítězí to druhé.
7.36 Návrat pro synovy klíče, zapomněl je na stole. To snad není pravda, už zase, pohoršuju se, je ti devět, měl bys mít své věci v pořádku.
7.37 Karma vrací úder, návrat číslo dvě, nechala jsem v nabíječce mobil. Syn mi to připomíná celou cestu do školy. A taky to řekne všem kamarádům, které cestou potká. A taky jejich rodičům. A taky učiteli a zástupci ředitele. Jo, miluju rána.
Nevyžádaná dobrá rada nad zlato: Čím dříve vstanete, aby ráno vše klaplo a nic se nezaseklo, tím větší je pravděpodobnost, že přijdete pozdě.
