Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Říct, nebo neříct? To je, oč tu běží

Pojďme si na rovinu říct, že komunikace je složitá disciplína a slovo má velkou sílu. Stejně tak, jak dokáže potěšit, dokáže i ublížit. Tak schválně: řekly byste své kamarádce, se kterou si svěřujete úplně všechno, že jste viděla jejího manžela, jak se líbá s jinou ženou? Toť otázka! Když to řeknete, riskujete, že se kamarádka zhroutí a vy jí budete v nedobrovolné roli psychoterapeutky donekonečna opakovat, že si ji ten nevděčný pitomec vůbec nezaslouží, že ona je přece ten nejúžasnější člověk na celém světě a určitě najde někoho lepšího. Když jí to naopak neřeknete, budou vás sužovat výčitky svědomí, že jste ji nechala napospas tomu nevděčnému pitomci, který si ji vůbec nezaslouží, akorát že ona o tom neví. A to ani nemluvím o tom, že pokaždé, když se jí podíváte do očí, se budete stydět, že jste falešná kamarádka, zrádkyně, vyvrhel.

Proč vám to sem píšu? Protože jsem se v téhle situaci taky jednou ocitla. Co myslíte, že jsem udělala? Asi to uhodnete: řekla jsem jí to. Víte, co bylo pak? Po fázi opakovaných rozchodů a udobřování se vzali a já přišla o kamarádku. Už to nikdy nebylo jako dřív. I když jsme se snažily tvářit, jako že se nic nestalo, to dusno mezi námi už nešlo vydýchat. Tak si někdy říkám, jestli to chlapi nemají jednodušší. Jejich přátelství jsou jiná než naše. Zatímco ženská přátelství jsou založená na sdílení informací a emocí, mužská na sdílené aktivitě a koníčcích. Jinými slovy, chlapi si při pinkání na tenise nebo jízdě na kole srdíčka asi moc nevylévají. Co je lepší? To už nechám na vás, milé čtenářky. Ale moc by mě zajímal váš názor, jaké jsou hranice toho, co byste kamarádce řekly a co byste si raději nechaly pro sebe. Budu ráda, když nám napíšete na [email protected].

Přeji vám co nejméně slovních přešlapů a krásné jarní dny!