Šéfredaktorka časopisu Marianne Monika Mudranincová se v listopadovém úvodníku zamýšlí nad budoucností jako potenciální babička. Co ale když se tato obecně očekávaná role nenaplní? Nikdo nemá právo nám vnucovat svou představu o tom, jak bychom měli žít, vzkazuje.
Milé čtenářky, v poslední době se kolem mě odehrává spousta překotných změn a já hodně přemýšlím o tom, co mi to má říct. Jak oddělit podstatné od nepodstatného a jaká je vlastně definice šťastného a naplněného života. Je to úspěch v práci? Pevné zdraví? Spokojené vztahy? Majetek nebo zážitky? Či snad od každého trochu? A proč je pro nás někdy tak těžké přijmout, že každý to má jinak, že každý vidí atributy štěstí v něčem jiném?
Tyhle moje úvahy odstartoval (mimo jiné) nevinný dotaz mé kamarádky, zda se těším, až jednou budu babičkou. Zaskočilo mě to. Musím se přiznat, že si to vůbec nedovedu představit. Ne proto, že bych popírala svůj věk, ale spíš proto, že moje dcera nejeví žádnou touhu přivést na tento svět potomka. Možná se to změní, ale možná taky ne. Zkusila jsem si představit, jaké by to bylo, kdybych nikdy neměla žádná vnoučata a nezažila ten euforický pocit všech novopečených prarodičů z mého okolí, kteří nadšeně vyprávějí, jak úžasné to je – prý je to něco úplně jiného než láska mateřská, a navíc to má další pozitiva. „Vnoučky si vypůjčíš, rozmazlíš a pak je zase vrátíš rodičům,“ pochvalují si. A já to naprosto respektuju a přeju jim to.
Myslím, že kdyby na to přišlo, i já bych byla milující babičkou. Na svou dceru ale nenaléhám. I kdyby se rozhodla děti nemít, nebudu si o ní myslet, že je sobec. Je to její život, její volba. A o tom to celé je. O respektu. Nikdo nemá právo vnucovat nám svou představu o tom, jak bychom měly žít, jaké stereotypy bychom měly dodržovat. Podle mě jsou totiž nejspokojenější ty ženy, které se mohou svobodně rozhodovat. Někdy to chce pořádnou porci odvahy vybočit z davu. Ideální proto je, když nás okolí chápe a podporuje. Pro příklad nemusíme daleko, nalistujte si v listopadové Marianne strany 64–67 a přečtěte si rozhovor s Helenou Sovákovou, emeritní plukovnicí, válečnou veteránkou a bývalou hlavní psycholožkou Armády ČR, která šla neohroženě svou cestou, na níž pomohla spoustě lidem a našla samu sebe.
Milé čtenářky, nechť vás listopadová Marianne potěší, pobaví a inspiruje. A když budete mít chvilku, napište nám své postřehy na [email protected]. Přeji vám krásný podzim!
