Milé čtenářky, pojďme si zahrát hru na pravdu: litujete něčeho, co jste v životě udělaly? Já jsem tuhle otázku dostala nedávno a nejdřív jsem byla v pokušení říct, že ničeho nelituju, že všechno, co se stalo, se mělo stát, byl to prostě osud, bla bla bla. Blbost! Musím se vám přiznat, že jsem udělala několik věcí, na které nejsem pyšná.
Jeden příklad: když mi bylo dvacet, chodila jsem s klukem, říkejme mu třeba Petr. Měli jsme se rádi a doufali jsme, že náš vztah přežije i jeho vojnu. Nejdřív jsme si psali pravidelně, ale časem jsem reagovala čím dál méně, až jsem přestala odpovídat úplně. Dopisy, ve kterých mi vyčítal, proč se neozývám, jsem ignorovala. Říkala jsem si, že nejsme první ani poslední pár, který se rozešel na vojně. Jenže my jsme se, technicky vzato, vlastně nerozešli, protože jsem nesebrala kuráž a nesedla do vlaku, abych mu to řekla osobně. Místo toho jsem ho nechala topit v pochybnostech, co se stalo, co asi udělal špatně…
Zpětně nechápu, jak jsem mohla být tak bezcitná. Nicméně život šel dál a o Petrovi jsem už neslyšela. Třicet let po tomhle prohřešku moje dcera náhodou objevila jeho dopisy na chalupě. Přečetla si je a já jsem to pěkně schytala: „Mami, jak jsi mohla jen tak přestat psát? To bylo strašně nefér. Měla by ses mu omluvit.“Moje námitky, že už je to promlčené a že na něj stejně nemám kontakt, neobstály. Během pěti minut ho našla na Facebooku a donutila mě požádat ho o schůzku. Nebudu vás napínat. Sešli jsme se a já jsem se mu z celého srdce omluvila za svoje chování. On omluvu velkoryse přijal, dali jsme si oběd a krásně jsme si popovídali. Ještě teď se stydím za to, jak jsem ho tehdy zazdila (dnes se tomu říká ghosting), ale jsem ráda, že jsem se odhodlala k omluvě. A jak to máte vy, milé čtenářky? Také máte nějaké kostlivce ve skříni? A co s nimi uděláte? Napište mi na [email protected] a nebojte, soudit vás nebudu, sama jich ještě pár mám.
Herečka Barbara Lukešová: Konečně si můžu dovolit být šťastná
