Úzkost nezná věkovou hranici. Dítě může mít strach ze školy a selhání, teenager z maturit nebo přijetí vrstevníky, dospělý zase z práce, peněz, rodiny a nekonečného seznamu povinností. A někdy napětí přeroste v panickou ataku – náhlý příval strachu, při kterém se rozbuší srdce, člověk se začne třást, nemůže pořádně dýchat a má pocit, že se s ním děje něco vážného. Právě 10. října, kdy je Světový den duševního zdraví, bychom si měli připomenout, že péče o duši je stejně důležitá jako péče o tělo.
Úzkost je přirozenou reakcí organismu na zátěž. Jenže když vnitřní alarm zůstává zapnutý příliš dlouho nebo se spouští i tehdy, kdy nám reálné nebezpeční nehrozí, může nastat problém. Příliš tomu nepomáhá ani dnešní život. Máme pracovat, starat se o rodinu, být dostupní, dobře vypadat, pečovat o zdraví a ideálně se ještě neustále zlepšovat. „Přetížení nezačíná počtem aktivit, ale momentem, kdy dítě ztrácí radost a energii,“ říká psycholožka Anna Frombergerová z Endlessly. A podobnou otázku bychom si měli položit i my dospělí: Kdy jsme naposledy měli dost energie a radosti, nejen splněný seznam povinností?
Anna Frombergerová upozorňuje, že dospívající své úzkosti často maskují nebo zlehčují. Úzkost může být přitom přímo spojená s tlakem na výkon. Žák látce rozumí, ale při zkoušení najednou zmatkuje, nemůže se soustředit, „zamrzne“ nebo začne mít strach, že se před ostatními ztrapní. Stejný princip známe i z dospělosti. Člověk může být zkušený a kompetentní, ale ve chvíli velkého tlaku najednou nedokáže fungovat tak, jak je zvyklý. Není to lenost ani slabost. Organismus jednoduše dostal příliš velkou dávku stresu. Panická ataka může přijít dokonce ve chvíli, kdy máme pocit, že je všechno v pořádku. Tělo spustí poplach, přestože žádné skutečné nebezpečí není. Silné bušení srdce, třes, pocení, tlak na hrudi, závratě nebo pocit nedostatku vzduchu pak člověka mohou vyděsit ještě víc.
Ani rodiče nejsou imunní
Když se psychicky trápí dítě, rodič se často automaticky přepne do režimu „musím to vyřešit“. Hledá psychologa, komunikuje se školou, kontroluje dítě, googluje příznaky a přemýšlí, co udělal špatně. Přitom může sám být vyčerpaný.Psychická pohoda rodiče přitom není vedlejší téma. Anna Frombergerová je součástí výzkumného týmu projektu Univerzity Karlovy, který se zabývá vztahem digitálních médií, rodičovského stresu a vyhoření. Rodič nemusí být dokonalý, ani se o to nemusí snažit. Potřebuje mít ale také prostor odpočívat, říct si o pomoc a přiznat, že někdy neví, co dál. Dítě navíc nevnímá jen rodičovské rady, ale také to, jak zachází rodiče s vlastním stresem. Říct si o pomoc není slabost, ale odvaha, jak zdůrazňuje Anna Frombergerová, která spolupracuje s nadačním fondem Twisten Foundation, který se zaměřuje na duševní zdraví dětí a dospívajících. Pro rodiče nabízení zdarma online setkání #KAREwe, kam si rodiče můžou přijít pro informace i pomoc.
Zpozornět bychom měli, pokud úzkost trvá delší dobu, opakuje se, narušuje spánek, práci, školu nebo vztahy, případně kvůli ní začneme některým situacím vyhýbat. U dětí mohou být varovnými signály také bolesti břicha či hlavy, změny spánku, podrážděnost, únava nebo ztráta zájmu o věci, které je dříve bavily. Není nutné čekat, až přestaneme fungovat. A je jedno, jestli jde o dítě, nebo rodiče. Psycholog, psychoterapeut nebo lékař může pomoci najít cestu ven mnohem dřív. Duševní zdraví není něco, o co se začneme starat až ve chvíli, kdy se zhroutíme. A říct „nezvládám to“ může být někdy mnohem odvážnější než všechno dál zvládat.
Zdroj: Autorský text, PhDr. Anna Frombergerová, PhD., Endlessly, Twisten Foundation
Bára Basiková otevřeně o tom, proč měla ze vztahů se svými muži odejít dřív
.jpg)
