Maturita jako rodinný test stresu. Psycholožka radí, jak je přežít a co dělat, když to nevyjde na první pokus

Studenti řeší otázky, testy a svou budoucnost, rodiče často prožívají vlastní vlnu nejistoty a obav. Ty se někdy nenápadně promění v tlak na výkon, který visí ve vzduchu ještě dřív, než si přečte dítě zadání didaktického testu (nebo než si vytáhne Krysaře, na kterého tak nějak v té přípravě zapomnělo). Maturita nebývá jen individuální zkouškou, ale velmi často zátěžovou situací pro celou rodinu.

Nervozita na straně rodičů

I když to možná myslíte dobře, pokud budete šílet a vysílat nervozitu a neklid, budete to přenášet i na dítě. A vaše nervozita přispěje k celkovému napětí. „Pomáhá, když rodiče dokážou oddělit vlastní obavy od prožívání dítěte a místo tlaku nabídnou klid a podporu,“ radí psycholožka Veronika Brémová ze společnosti Endlessly, která poskytuje duševní podporu pro dospívající a jejich rodiče.

Rodiče chtějí být oporou, ale jejich strach se může projevit častými otázkami, kontrolou nebo radami, které ve výsledku jako pomoc nepůsobí. „Umíš to?“ „Jsi si jistý, že ses naučil všechno?“ „Musíš se učit víc!“ Dítě přitom potřebuje cítit, že ho rodiče podporuje za všech okolností. Dlouhodobý stres snižuje schopnost soustředění i zapamatování, takže efekt bývá opačný, než jaký si rodiče přejí.

Rovnováha místo výkonu

Mnohem účinnější než neustálé učení je překvapivě rovnováha. Jak říká psycholožka Veronika Brémová, pro studenta je důležité mít realistický režim, dostatek spánku a prostoru i pro odpočinek. Ano, i „flákání se“ a „nuda“ jsou součástí přípravy na maturitu. „Výkon neroste pod dlouhodobým stresem, ale spíš v rovnováze,“ říká. Mozek nepracuje efektivně, když je pod tlakem, ale spíš ve chvílích, kdy má prostor informace zpracovat a uložit. Co může pomoci? Pohyb, návrat k oblíbeným činnostem, které krásně uvolní a dají pocit normálnosti.

Úspěch se neměří známkami ani glejtem

Právě tyhle momenty jsou důležité pro to, aby si hlavně rodiče uvědomili, že maturita je sice důležitá, ale stále jde „jen“ o školní zkoušku, která vůbec nic neříká o hodnotě člověka a už vůbec ne o jeho budoucnosti. Ostatně i mezi celebritami jsou tací, kteří maturitu nemají. Johnny Depp (odešel ze školy v patnácti, aby se věnoval hudbě a herectví), Jennifer Lawrence (nikdy střední školu nedokončila), nebo Eminem (odešel ze střední v 17 letech). Jistě, tyhle případy jsou inspirativní, ale je fajn je brát s nadhledem. Většina těchto lidí uspěla díky kombinaci talentu, obrovské disciplíny a často i velké dávky štěstí. Pro běžného člověka je vzdělání pořád jednou z nejjistějších cest.

Neúspěch není konec světa

Někdy se ale stane, že maturita nevyjde. Vzpomínám, když nejstarší syn maturoval, říkala jsem si pořád dokola: Když to nedá na poprvé, má ještě dva pokusy. Celkově má student na úspěšné složení maturity pět let od ukončení studia na střední. Dobrá zpráva? Když neuspěje, opakuje pouze tu část zkoušky, kterou „nedal“, takže třeba didaktický test nebo ústní zkoušku. „Když to nevyjde, klíčová je první reakce okolí. Dospívající potřebuje cítit, že selhání neznamená ztrátu vlastní hodnoty ani důvěry,“ říká psycholožka.  

Dopřejte si čas na zklamání

Emoce, které přicházejí po neúspěchu, bývají silné a často nepříjemné. Objevuje se smutek, stud, vztek nebo pocit selhání, a všechny tyhle reakce jsou přirozené. Snaha rychle je potlačit nebo fungovat dál většinou nevede k úlevě, spíš celý proces prodlužuje. „Pomáhá tedy dát prostor emocím a nesnažit se situaci hned spravit,“ doporučuje psycholožka. Společně pak hledat další kroky až ve chvíli, kdy opadne první vlna stresu.

Když dáte prostor emocím, je pak možné podívat se na všechno s odstupem a bez zbytečného tlaku. Teprve pak dává smysl přemýšlet nad tím, co konkrétně nevyšlo a jak k tomu přistoupit jinak. Možná byl problém v organizaci času, ve stresu nebo v samotném učivu. A určitě je dobré si uvědomit, že není nutné začínat od nuly, protože něco v hlavě přece jen zůstalo a dá se na to navázat.

Druhý pokus jako zkušenost

Opakování maturity nemusíte vnímat jako selhání, ale spíš jako příležitost. „Pomáhá rozdělit si učení do menších kroků, nastavit realistický plán a nebýt na to sám. Zapojit učitele, spolužáky nebo někoho, kdo může pomoci se strukturou,“ radí psycholožka. Opět zdůrazňuje nutnost odpočinku, spánku a psychické pohody. Neznamená to tedy, že celé léto budete nutit svého potomka, aby byl zavřený v pokoji a drtil se českou literaturu.  Druhý pokus není jen „oprava“, ale šance jít do toho s větší zkušeností a klidem.