Učitelé mají poznat, když se s dítětem něco děje. Co ale dělat ve chvíli, kdy sami začínají ztrácet sílu? Jak v takové situaci poznat vlastní hranice, proč je wellbeing učitelů stejně důležitý jako wellbeing žáků a co může škola udělat pro psychickou pohodu dětí i dospělých? O tom jsme mluvili s pedagožkou a výchovnou poradkyní Šárkou Eisovou.
Šárka Eisová už čtvrtým rokem učí na SPŠS a OA Kladno, kde působí také jako třídní učitelka a výchovná poradkyně. Učitelské profesi se ale věnuje přes třicet let. Dlouhodobě se věnuje snižování nerovností ve vzdělávání a celostnímu, nesoutěživému pojetí tělesné výchovy. Je členkou Asociace výchovných poradců, Učitelské platformy a od roku 2020 je také součástí týmu expertek a expertů pracovní skupiny Wellbeing ve škole v rámci Partnerství pro vzdělávání 2030+. Co všechno pro Marianne.cz prozradila a co by chtěli učitelé k Mezinárodnímu dni učitelů od ostatních slyšet?
Učitelé jsou často ti, kteří by měli poznat, kromě rodičů, že s dítětem není něco v pořádku. Kdo ale pozná, že není v pořádku samotný učitel?
Myslím, že by to měl poznat především sám učitel, kterého se to týká. Ale nejsme na to připravovaní. Je to podceňováno už při studiu na pedagogických fakultách. Učitelská profese je v tomhle směru opomíjená oproti jiným pomáhajícím profesím. Nemáme supervize, nemáme možnosti jako třeba ostatní pomáhající profese. A ve chvíli, kdy učitel pozná, že mu není dobře, tak nejsou nástroje, které by školství nabízelo, aby si mohl ulevit, aby se měl kam obrátit.
Když nejsou potřebné nástroje, co tedy zbývá?
Zbývá sdílení a soustředit se na to, jak pracovat se svými emocemi a jak si nenechat přerůst přes hlavu všechno, co ve škole řešíme. To je důležité ve chvíli, kdy se vám nedaří vytěsnit tu tíhu světa a starosti a bolesti dětí, zpracovat vše, co se na ně valí. Ten, kdo není sám v pohodě a srovnaný, nemůže pomáhat. Je to kontraproduktivní a vyčerpávající na všech stranách. Do školy přicházejí děti i rodiče a v podstatě očekávají, že učitel má někdy všespásné nápady, že má nástroje, a hlavně, že na to má kapacitu, čas a prostor věnovat se problémům, které si děti přinášejí.
Myslí si rodiče, že by za ně měla všechno vyřešit škola?
Rodič i učitel by měli mířit stejným směrem. Důležitý je dialog, domluvit se na tom, co je pro dítě nejlepší, a že prospěch dítěte je na prvním místě. Někdy se to ale nepotkává. Nemyslím, že by se rodiče snažili všechno přehodit na učitele, oni si prostě myslí, že jsme profíci, kteří umí pracovat s emocemi dětí a s jejich problémy. Ono to tak ale úplně není, protože někdy je problém úplně mimo školu a možnosti působení pedagoga. Rodiče očekávají, že někdo zvenčí jim pomůže řešit třeba to, co nezvládnou u dítěte doma. Je to těžké, protože i rodiče těžko hledají pomoc. Nemají dostupnou odbornou péči nebo si říkají, no, my jsme taky měli podobné problémy, a všechno jsme zvládli. Dnešní generace je ale jiná a nejsou to žádné sněhové vločky, jsou naší nadějí ve světě, který jsme jim připravili my. Je na ně naloženo tolik, že si to ani neumíme představit. A my to ve školách vidíme. Často právě rodiče nejsou schopni si možná připustit, že dítě je opravdu v rozpoložení, kdy nejvíce ze všeho potřebuje podporu a přijetí.
Říkala jste, že si učitel nesmí nechat přerůst přes hlavu emoce. Co vy sama děláte pro to, abyste byla v pohodě?
Začnu u sebe. Mít doma nějaké zázemí nebo svět, který je pro vás hlubinou bezpečnosti. A to nemůže být práce ani škola. Ani to, co děláte ve svém životě. Musíte to najít v sobě. Je to dlouhá individuální cesta, ale fungují úplně jednoduché věci. Vypnout. Třeba i mobil a jít na dvě hodiny na procházku se psem. S nikým nemluvit, vědět, že máte ten svůj kousek světa, kde můžete odpočívat, kde máte někoho, kdo vám rozumí, kdo vás vyslechne nebo kdo s vámi jen mlčí. Být sám sebou, odejít, nemluvit, to je podle mě pro učitele důležité. Neřešit v čase se sebou samým, co bude, jestli stihnu opravit písemky, jestli to dítě, které dnes bylo v nepohodě, bude zítra lepší.
O wellbeingu dětí se mluví stále častěji, proč je důležité mluvit i o wellbeingu učitelů? A co ho dnes nejvíc ohrožuje?
Wellbeing učitele je důležitý, protože ten, kdo ho sám nepocítil, nemůže ho dát ani dětem. Wellbeing učitele je, když je něco předvídatelné, když není přetížený, když má možnost některé věci odklonit. To třeba my teď v naší škole nemáme, protože se rekonstruuje budova, za provozu. Rok a půl žijeme na staveništi a nikdo to nemůže ovlivnit, protože teď jsou prostě na to peníze a musí se to udělat. Pan ředitel nám říká, bude líp, ze všech sil se snaží nás podpořit, ale někdy je to neúnosné. Je to velká nekoncepčnost a nepředvídatelnost toho, co se ve školství děje. Nebere se v potaz dynamika a rozvržení školního prostředí a roku. Pořád je to tak, že se počítá s tím, že učitel to nějak zvládne a vydrží.
Když pedagog pracuje dlouhodobě pod nějakým tlakem, jak se psychická nepohoda promítá do atmosféry ve třídě?
Děti a mladí lidé jsou jako lakmusový papírek. Vycítí z vás, když tam nepohoda je, nebo když se necítíte dobře. Stejně jako dobrý učitel má jistou empatii a nasává atmosféru třídy nebo jednotlivých žáků a dětí. Ve chvíli, kdy nemám tolik kapacity, kdy nemám nasazenou tu kyslíkovou masku, když se pak něco děje, nemůžu pomoct nikomu dál. Nemůžu ho ani vnímat, prostě to nejde.
Jste také výchovnou poradkyní, s čím vším se na vás děti obracejí?
Někdy to jsou opravdu těžké věci. Často ale před sebou jen nevidí žádnou perspektivu. Nevědí, proč něco dělat, proč dochodit školu. Pořád na ně někdo něco nakládá. Rodiče, škola, a oni nevědí, proč to mají dělat. Proč mají být pořád v takovém tlaku. Někdy nevstanou a nechtějí do školy jít, protože se obávají. Pořád se něčeho obávají. Že bude pět testů, že něco nebude tak, jak má být, že něco nebude na svém místě. To je to, co je velmi trápí a pořád se motají v kruhu.
Kde vlastně končí role učitele a začíná role psychologa, terapeuta? Není na učitele v oblasti duševního zdraví nakládáno už příliš mnoho?
Je. A je to i proto, protože psychoterapeutická odborná péče je nedostupná. Čekací lhůty k odborníkům jsou dlouhé a je to i poměrně finančně náročné. Ale učitel musí znát svou roli. Musí vědět, kdy to dítě odeslat dál a kdy to přesahuje jeho kompetenci. Když si učitel začne hrát na psychoterapeuta nebo psychologa, tak je to kontraproduktivní a může to způsobit větší škody, než když prostě řekne, ne, tohle už není moje kompetence. My nemáme žádný psychoterapeutický výcvik, učitelé na krizové intervence nejsou vyškoleni. Teď je snaha přenášet to na školy, aspoň zčásti, ale nemyslím si, že je to dobře.
Co podle vás může učitel udělat každý den, aby se děti cítily ve škole bezpečně? A co může atmosféru zhoršovat?
Víte, co pomáhá? Úplně ty nejjednodušší věci. Když ráno přijdete do školy a jdete po chodbě s úsměvem a řeknete, dobré ráno, jak se dneska máte? A to dítě, které je úplně stažené nebo s ním nemá nikdo čas mluvit, tak vám to najednou oplatí. To jsou věci, které se dají naučit. Já jsem ráno třeba taky unavená, nebo vím, že mě čeká těžký den. Ale jako profík bych měla umět vědomě jít, dvakrát se usmát nebo si všimnout, že je někdo sám, a promluvit na něj. Říct třeba, vy dnes máte jinou barvu oblečení, než jste nosíval. Nebo se zeptat, co to čtete za knížku, nebo jakou hru hrajete na mobilu? Prostě aby to dítě bylo viděno. Běžná všímavost a vstřícná laskavost. Tím se vytváří bezpečné prostředí. Pak bude ve škole i ta atmosféra úplně jiná. Protože dítě se bude cítit bezpečně a taky přijímané.
Dnes je Mezinárodní den učitelů, co bychom měli učitelům dopřát, aby svou práci mohli dělat dlouhodobě dobře?
Vzájemná podpora. Po těch třiceti letech, co svou práci dělám, mi pomáhá zpětná vazba od dětí a rodičů. Když mi řeknou, děkuji. Třeba nedávno mi jedna dívenka na tělocviku řekla, že ještě nikdy v životě nezažila hodinu tělocviku, kdy by se nebála. To mě úplně odbouralo, že se nějaké dítě muselo dřív bát tělocviku.
Vrcholí Týdny duševního zdraví, které nám připomínají, že bychom měli o psychických problémech mluvit dřív, než přijde krize. Jak by taková prevence měla vypadat přímo ve škole?
Aby se tomu věnoval čas i v rámci jakéhokoliv předmětu. To nikdy není zbytečné. Vyzkoušet si v bezpečném prostoru, co nás v komunitě zraňuje nebo obohacuje. Mluvit, naslouchat, vnímat se, je jedno jaké téma, ale být spolu, mluvit spolu a tohle se učit. Toho je ve školách bohužel málo. Po těch všech předmětech, po tom, co do dětí máme narvat, aby udělaly didakťák, aby udělaly maturitu, aby se dostaly na střední školu, na to nezbývá čas. Ale děti se spoustu věcí dokážou naučit i mimo školu. Ale jak se k sobě chovat, nebo jak žít v nekomfortu, to by se měly učit. Jenže na to není prostor, není čas na věci, které jsou důležitější než vědomosti.
Když byste mohla dát českým školám jednu radu, která by pomohla učitelům i žákům cítit se ve škole líp, co by to bylo?
Návrat ke Komenskému a jeho výchově k dobru a dobrem. Sem tam se objeví nějaká ta vlaštovka, ale moc toho není. Naučit se číst, psát, počítat a žít mezi lidmi. Protože na všechno ostatní jsou tři kliknutí a víte to. A taky jít vlastním příkladem.
Zdroj: Autorský rozhovor s Mgr. Šárkou Eisovou
Lada Nosková: Štve mě, že v roce 2026 ještě někdo řeší váhu
.jpg)
