Už nechci žít. Psycholožka radí, co dělat, když se kamarád svěří, že plánuje sebevraždu

Karel o své depresi mluvil veřejně. Přiznal, že se léčí a že psychické zdraví pro něj není samozřejmostí. Přesto svůj boj v červnu 2023 prohrál a z tohoto světa odešel dobrovolně. Pro jeho blízké zůstal člověkem, kterého milovali. Kamarádem, se kterým sdíleli smích, zážitky i úplně obyčejné dny. A někdy i ty těžké. To je to nejdůležitější. Sdílet s někým, kdo se trápí, jeho bolest. I když ne vždy poznáme, jak velká ta bolest je.

Mohlo by se vám líbit

Gen Z má převratný recept na sebevědomí. Delulu is the solulu. Nový způsob, jak si troufnout na nemožné

Už nechci žít

A co když vám jednou tuhle větu řekne někdo nahlas? Nebo napíše. Možná ztuhnete. Možná nebudete vědět, co odpovědět. Možná se budete bát, že řeknete něco špatně. Nemusíte najít správná slova. Ale můžete zůstat. I o tom je Světový den prevence sebevražd, který připadá na 10. září. Nejen o číslech a statistikách, ale především o rozhovorech, které se nám někdy vedou těžko. O odvaze zeptat se. O tom, že si všimneme, když se s někým něco děje. A že člověka nenecháme samotného ve chvíli, kdy už sám nevidí cestu dál.

Kluk, který měl sny, talent i bolest

Karel „Twisten“ Ašenbrener byl profesionální hráč Valorantu. Miloval gaming, fotbal, západy slunce, legraci a humor. Zároveň ale bojoval s depresemi. O svých problémech začal veřejně mluvit a vyhledal odbornou pomoc. Přesto 7. června 2023 zemřel. Jeho příběh bolí právě proto, že ukazuje něco, na co je dobré nezapomínat: člověk nemusí vypadat, že se trápí, aby se uvnitř opravdu trápil. Kája ale o svých stavech mluvil. S některými přáteli otevřeně sdílel to, co prožívá. Mluvili spolu o tom, jak mu je, co se v něm děje a jak těžké to někdy je. Jeden z jeho blízkých kamarádů si ale dodnes pamatuje především vlastní bezmoc. „Mluvili jsme spolu o depresi. Jen jsem často nevěděl, co mu na to říct.“

Někdy stačí vědět, co neříkat

Možná tuhle zkušenost máte. Někdo, koho máte rádi, vám řekne, že trpí. A vy chcete pomoct. Jenže nevíte jak. Chcete říct něco, co jeho trápení zastaví. Něco, co ho vytáhne z toho místa. Něco správného. Jenže někdy žádná správná věta neexistuje. V tuhle chvíli je vlastně nejdůležitější vědět, co neříkat. Vždyť máš všechno. To přejde. Nemysli na to. Musíš myslet pozitivně. Vždyť jsou na tom jiní lidé hůř. Nemůžeš takhle přemýšlet. Pro člověka, který je v hluboké psychické bolesti, ale není jeho problém malý jen proto, že zvenčí může jeho život vypadat dobře.

A někdy ani láska sama o sobě nestačí bolest odstranit. Moc dobře to vím. Jako Kájova máma. Pamatuji si chvíle, kdy na mě Kája křičel a plakal a říkal, že vůbec netuším, jak se uvnitř cítí. Že se to nedá popsat. Že mu nemůžu pomoct, ani když ho miluju sebevíc. A měl pravdu. Ne že bych se nesnažila mu pomoct. Byla jsem tu pro něj. Vždycky. Ale milovat někoho a dokázat odstranit jeho bolest, jsou dvě úplně jiné věci. Proto někdy nehledejte větu, která všechno spraví. Někdy stačí říct: Nevím přesně, jak ti je. Ale chci ti rozumět. Jsem tady. Nemusíš to zvládnout sám.

Přemýšlíš o sebevraždě? Nebojte se zeptat

Když vám kamarád řekne, že už nechce žít, může vás napadnout spousta věcí. Můžete zpanikařit. Můžete začít přesvědčovat. Můžete chtít najít rychle řešení. Psycholožka Anna Frombergerová z Endlessly a Ambis Univerzity upozorňuje, že v takové chvíli je důležité především naslouchat, nesoudit a brát ho vážně. A určitě se můžete zeptat přímo: Přemýšlíš o sebevraždě? Není potřeba kolem toho chodit. Přímá otázka sama o sobě sebevražedné myšlenky nevytvoří. Může naopak otevřít prostor, ve kterém člověk konečně nemusí nic skrývat. Pokud řekne ano, neznamená to, že teď musíte všechno vyřešit. Znamená to, že na to nemá být sám – a ani vy ne.

Mohlo by se vám líbit

Teenageři a rodiče. Proč se pořád mezi sebou hádají? Psychologové vysvětlují, co se v pubertě skutečně mění

Slib mi, že to nikomu neřekneš

Tahle věta může přijít hned vzápětí. „Slib mi, že to nikomu nepovíš!“ Jenže pokud máte strach, že si kamarád může opravdu ublížit, tajemství není důležitější než jeho bezpečí. Můžete říct: „Slíbit ti to nemůžu. Mám o tebe strach a chci ti pomoct.“ A zapojit někoho dalšího – rodiče, učitele, psychologa nebo jiného dospělého, kterému důvěřujete. To není žádné žalování, je to péče.

Kdybych si na něj udělal čas…

Kájův příběh má ještě jednu bolestivou stránku. Několik jeho kamarádů si dodnes vyčítá, že den před jeho sebevraždou si na něj neudělali čas, přestože je Kája prosil, aby spolu byli. „Dodnes to mám v hlavě. Někdy je to jako noční můra. Jenže já druhý den dělal přijímačky na vysokou, a potřeboval jsem se učit,“ říká dnes třiadvacetiletý mladý muž. Takové výčitky můžou člověka provázet dlouho. Co kdybych tehdy přišel? Co kdybych zvedl telefon? Co kdybych odložil všechno ostatní? Bohužel zpětně už žádný z nás nemůže vědět, co by jediný rozhovor změnil. Kájův příběh není příběh viny. Ale je to i připomínka toho, jak důležité je všímat si lidí kolem sebe. Neodkládat člověka, protože zrovna máme práci, školu, trénink, schůzku, hru, nebo něco, co nám připadá důležitější a naléhavější. V tu chvíli si pravděpodobně řekneme: Ozvu se později, teď nemám čas. A přitom vůbec nevíme, co se odehrává na druhé straně. Někdy můžeme odložit telefonát. Schůzku. Práci. Hru. Člověka ne. Nemusíme být terapeutem.

Stačí být člověkem

Když se vám kamarád svěří, nemusíte mít po ruce dokonalou odpověď. Nemusíte jeho bolest pochopit do posledního detailu. Nemusíte ji opravit. Můžete ale udělat pár věcí. Zeptat se, jak mu doopravdy je. Pokud máte obavu, zeptejte se přímo na sebevražedné myšlenky. Poslouchejte. Někdy je důležité být jen vedle a poslouchat. Berte ho vážně. Větu „už nechci žít“ nezlehčujte ani nepřecházejte. A hlavně zůstaňte, pokud je to možné a bezpečné, nenechávejte ho v akutní krizi samotného. Nemusíte na to být sami. Můžete to říct dospělému, psychologovi, rodiči nebo někomu, komu důvěřujete. A jestli je skutečně v bezprostředním ohrožení, mluví o tom, že si chce ublížit, nebo má konkrétní plán, volejte 155 nebo 112.

Když jste ten, kterému se svěřují

Chodí za vámi všichni ostatní, aby se vypovídali? Umíte asi poslouchat. Chcete pomoct. Všichni vědí, že vás můžou vyhledat a že je od sebe neodženete. Ale ani ten nejlepší kamarád není terapeut. Jak připomíná psycholožka Anna Frombergerová, pomáhat druhým neznamená nést jejich problémy sám. „Pokud je toho na vás hodně, řekněte si o pomoc také,“ radí. Protože i ten, kdo drží ostatní, někdy potřebuje, aby někdo podržel jeho.

A co když se to týká vás?

Možná tohle nečtete kvůli kamarádovi. Možná jste to vy, kdo už nějakou dobu přemýšlí, jestli by nebylo jednodušší nebýt. Nemusíte čekat, až bude všechno „dost špatně“. Nemusíte mít připravené vysvětlování. Nemusíte vědět, co bude dál. Můžete začít jedinou větou: Není mi dobře a mám myšlenky, které mě děsí. Potřebuju, abys se mnou chvíli zůstal/a. To úplně stačí.

Někdy je největší pomoc zůstat

Kájův příběh není jen příběh o smrti. Je taky příběhem o přátelství, bezmoci a otázkách, na které už nikdo nedostane odpověď. Proto bychom o něm měli mluvit. Protože i kluk (nebo holka), který se směje, může trpět. I člověk, který má kolem sebe spoustu lidí, se může cítit zoufale sám. A ten, kdo vám řekne, „už nechci žít“, nemusí potřebovat, abychom našli kouzelnou větu, potřebuje jen slyšet, že jsme ho slyšeli. Že mu věříme. Že jeho bolest nezlehčujeme. A že na ni nemusí být sám.

Z Kájova tragického příběhu vznikl nadační fond Twisten Foundation. Dnes se nesoustředí jen na samotné mladé lidi, ale také na ty, kteří jsou jim nejblíž – na rodiče, školy a další dospělé, kteří mohou být v těžké chvíli důležitou oporou. Váš příspěvek pomůže financovat online setkání pro rodiče dětí, které se potýkají s depresemi, úzkostmi nebo sebepoškozováním a další projekty na podporu duševního zdraví dospívajících. Stačí naskenovat QR kód ve vašem internetovém bankovnictví a zvolit libovolnou částku. Více o nadačním fondu najdete na www.twistenfoundation.cz

Zdroj: Autorský text, PhDr. Anna Frombergerová, Ph.D., Endessly s.ro.