Tak trochu jiné líbánky... Svatební cesta bez hotelu a snídaně do postele změnila Olze a Petrovi život i vztah

Začalo to nenápadně. Petr jakožto inženýr s doktorátem z metalurgie tehdy rozjížděl v Shelby v americkém státě Severní Karolína moderní slévárnu a ve volném čase s přítelkyní Olgou objevovali krásy americké přírody. Petr na těchto výpravách v letech 2014–2016 často vzpomínal na cestu po Pacifické hřebenovce, kterou prošel o několik let dříve. Olze vyprávěl o tom, jak to člověka změní a že i když o tom bude mluvit po tisící, vždycky bude co říct. Až jednoho dne Olga řekla: Tak jo, já to chci taky zažít. Aby spolu mohli v Americe zůstat, museli se ale nejdřív vzít. Udělali to stylově, v Yosemitském národním parku, na místě, kde jim dekoracemi byly granitové stěny, vodopády padající z výšek a taky legendární kolmá stěna El Capitan. A svatební cesta? Ta musela logicky vést někam, kde je příroda stejně silná, fascinující a nezapomenutelná. „Moje myšlenky se okamžitě nasměrovaly ke Kontinentální hřebenovce (anglicky Continental Divide Trail), o které jsem už nějakou dobu tajně snil,“ vzpomíná Petr. A tak se jejich líbánky proměnily v přechod jedné z nejnáročnějších dálkových tras světa.

Nonstop blízkost uprostřed divočiny

Přestože oba byli zkušení chodci, na podobné výzvy zvyklí nebyli. Alespoň ne společně. Měli sice za sebou pár týdenních roadtripů, ale být spolu nepřetržitě pět měsíců v kuse, na to se podle nich připravit stejně nedá. Naštěstí oba patří k lidem, kteří svá rozhodnutí berou jako závazek, ne jako zkoušku, ze které se dá kdykoliv vycouvat. A tak o osm měsíců později stáli na startu své cesty za poznáním. „Na tohle nestačí dovolená. Na to si prostě musíte udělat v životě prostor – dát výpověď, odstěhovat se z bytu a vyrazit. A taky se smířit s tím, že až se vrátíte, budete nezaměstnaní bezdomovci. Ale s tím se dá žít,“ směje se Petr.
 

„Měli jsme sice za sebou pár roadtripů, ale být spolu nepřetržitě pět měsíců v kuse, na to se připravit nedá.“ 

Jíst, spát a pak jít, jít a jít

Pouštní krajinou Nového Mexika, po hřebenech Skalistých hor, přes nekonečné pláně, skrz rozvodněné řeky a hluboká ledovcová údolí ušli téměř pět tisíc kilometrů – denně mezi třiceti až padesáti. „Na takhle dlouhé cestě je úžasné, že přestanete vnímat problémy života v civilizaci. Vaše existence se zjednoduší na tři věci – jdete, spíte a jíte. K tomu máte směr a cestu, což je osvobozující. V běžném životě to tak jednoduché většinou nebývá,“ popisuje Petr. Trasu zdolali za neuvěřitelných 153 dní, z nichž 130 nocí strávili ve společném spacáku úplně mimo civilizaci někde v divočině. Každou minutu v téměř bezprostřední blízkosti zpětně oba hodnotí pozitivně. Olga popisuje cestu jako jednu z nejintenzivnějších zkušeností svého života. „Šla bych hned znovu a všem to doporučuju,“ říká. Její manžel je opatrnější. „Bylo skvělé to společně podniknout. Udělal bych to zase, ale nevím, jestli to můžu s čistým svědomím doporučit. Viděl jsem, jak to rozkládá vztahy – až 95 % párů se nejpozději na konci rozejde,“ popisuje zkušenosti z trailů Petr.

 Takhle dlouhá výprava totiž nepřináší jen ponorku, která se několikrát nevyhnula ani jim dvěma, ale i opravdu těžké a život ohrožující situace. „Když vás při brodění divoké řeky málem odnese voda nebo se vysoko v horách Colorada prodíráte metry hlubokého sněhu, kolem lítají blesky a vy se nemáte kam schovat, dojde vám, co je opravdu důležité. Skutečné problémy vás vždycky vytrhnou z nějakého malicherného dohadování,“ vzpomíná Olga a dodává: „Když si zpětně vzpomenu, že jsem se před cestou strachovala stran medvědů a havěti typu chřestýši, tarantule a škorpióni, musím se smát.“ Pro Olgu byla cesta navzdory důkladné přípravě náročná fyzicky, pro Petra zase spíš psychicky – kvůli odpovědnosti, kterou jako zkušenější z dvojice cítil. A právě tohle společné zvládání krizových momentů a extrémní blízkost jim ukázaly mnohé o sobě i o tom druhém. Olga objevila, jak velkou trpělivost a pochopení v sobě Petr dokáže mít, když jde fakt do tuhého. Petr si zase uvědomil, že jako muž a žena věci často vnímají i řeší jinak – a že to tak prostě je. A taky to, že Olga vydrží mnohem víc, než si sama myslí.

„Divoká zvířata jsou naštěstí opravdu divoká. Když o vás vědí, vyhnou se vám.“

Komáři mnohem horší než nebezpeční medvědi

„Hygiena, jídlo, spaní a divoká zvířata – na to se nás lidé ptají nejčastěji. Když jsem se to naposled pokusil ve zkratce sepsat, vznikla z toho stoosmdesátistránková kniha,“ směje se Petr. Nejnáročnější prý bylo naplánovat zásobování jídlem a vodou. To si běžně nosili na pět dní, poté sešli z trasy, dojeli stopem do nejbližšího městečka, kde si buď nakoupili, nebo vyzvedli balík s věcmi, který si tam dopředu poslali.
Překvapivě snadná byla podle nich naopak hygiena. „Když denně hledáte vodu na pití, zvládnete se u ní i umýt a vyprat. Pokud se navíc každý den nemyjete mýdlem a šamponem, kůže i vlasy se časem přestanou tolik mastit. Na poměry divočiny jsme byli vlastně pořád čistí,“ říká Petr.
A zásadní problém nevnímají, ani pokud mluví o divokých zvířatech. „Ta jsou naštěstí opravdu divoká – když o vás vědí, většinou se vám rádi vyhnou. Tedy kromě hlodavců, kteří v noci usilují o vaše jídlo, a moskytů, kteří po tisících zase touží po vaší krvi,“ vzpomíná Olga. Výjimkou jsou jedovatí chřestýši vyskytující se téměř všude a samozřejmě medvědi – na ty je potřeba být připravený. Dělat hluk v nepřehledných místech, vařit daleko od místa, kde se spí, a všechno, co by jim mohlo vonět – pastu na zuby, krémy, ale i odpadky – spolu s jídlem ukládat do speciálních kontejnerů nebo kevlarových pytlů a věšet to na stromy.

Z trailové dvojky rodiči

Od chvíle, kdy na kanadských hranicích prošli cílem, uběhlo už víc než devět let. Jejich život se od té doby proměnil, jsou rodiči dvou malých holčiček. Touha po dálkách ale zůstala. Alespoň tedy u Petra, který bez občasné tisícikilometrové „procházky“ nevydrží. Stačil už projít Appalačskou stezku, přejít celé Slovensko po Cestě hrdinů SNP nebo si zaběhnout extrémní závod Hayduke Trail v Utahu.
Olga mezitím zvládá odlišný typ dálkové trasy – každodenní péči o malé dcery. Batoh má ale stále připravený, a když to okolnosti dovolí, vyráží na kratší výpravy po Čechách. Na žádný dlouhý trek zatím jako rodina nevyrazili, ale plány už se pomalu rýsují. „Přál bych si, aby i naše holky jednou zažily tu svobodu v divočině. Třeba na Pacifické hřebenovce, kdo ví…“ říká Petr a se smíchem dodává, že „starší dcera Terezka už takové dobrodružství vlastně tak trochu zažila. Olga šla totiž zhruba posledních 800 kilometrů Kontinentální hřebenovky těhotná.“ Z cesty si tak nakonec neodnesli jen silný zážitek, ale i to nejcennější…

Olga Kosková (45) vystudovala jazyky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Díky studiu žila i v Belgii či Nizozemsku. Pracovala v globálním týmu pro zaměstnaneckou mobilitu a dnes působí v automobilovém průmyslu. Petr Kosek (46) vystudoval metalurgii na TUL a působil ve strojírenství. Jeho život ale postupně ovládla vášeň pro extrémně dlouhé treky. Jako první Čech získal ocenění Triple Crown za zdolání tří nejdelších dálkových tras světa. V roce 2011 založil projekt Nalehko.cz, kde sdílí své zkušenosti z dlouhých cest s minimálním vybavením. Od roku 2016 se podnikání věnuje naplno – šije vlastní ultralehké vybavení, dováží špičkové značky z USA či Anglie. Jeho firma NALEHKO dnes udává směr ultralight výbavy v Česku, má e-shop a dvě kamenné prodejny. Petr a Olga Koskovi žijí se svými dvěma dcerami v Liberci.

JAK SE SBALIT NALEHKO?
 

• Zapomeňte na těžké pohorky, mohutné krosny a batoh plný věcí „co kdyby“. Cestovat nalehko znamená nést na zádech pět až šest kilo a přitom mít všechno, co potřebujete. Klíčem je ovšem znát své vybavení a umět ho používat.
• V každém batohu, ať už ho balíte na víkend, nebo měsíční trail, by neměla chybět lékárnička, nabitý mobil, powerbanka a oblečení, které vás udrží v teple a suchu za jakýchkoliv podmínek. Tedy nepromokavá bunda a kalhoty, lehká péřovka, merino triko, čepice a rukavice. Dohromady to váží jen pár set gramů, ale v krizi vás to podrží.
• Na nohou už dávno nejsou standardem pohorky – dálkové traily se dnes chodí v lehkých běžeckých botách, které rychle schnou a s trochou tréninku v nich zvládnete i padesát kilometrů denně. K odpočinku pak potřebujete spolehlivou střechu nad hlavou – ultralehký stan nebo tarp, nafukovací matraci a kvůli tepelnému komfortu i péřový spacák. To se pohodlně vejde do dvou a půl kilo. Když k tomu přidáte filtr na vodu, titanový kotlík s vařičem, oblečení na spaní, pár triček, spodní prádlo, ponožky a všechno uložíte do nepromokavých pytlíků, dostanete se na zmiňovaných pět až šest kilo. A s tím už se dá po horách opravdu plout, ne být zoufale pomalí a úplně zničení.