I když by sama sebe za influencerku neoznačila, má Štěpánka Fefferová na Instagramu přes 11 tisíc sledujících. Zprvu se zaměřovala na recenze knih, posléze do jejího života vstoupila rakovina prsu a ona začala sdílet střípky ze své léčby i popisovat nemoc bez falešné odvahy a pozlátka. O této náročné cestě je i její kniha To ještě nevíš. V rozhovoru jsme si ale povídaly nejen o ní.
Jak jste zjistila, že máte
rakovinu? Nebylo to nahmatáním bulky, že?
Onemocněla jsem
v osmatřiceti letech a přijít na to, co mi doopravdy je, se ukázalo
poměrně komplikované. Začalo to příznaky, které rakovině prsu vůbec
nenapovídaly. Zpětně vidím, že mi tělo vysílalo signály mnohem dřív. Byla jsem
unavená a často nemocná, ale protože byl přelom zimy a jara, nepřikládala jsem
tomu význam. O Velikonocích 2023 se mi objevila na rukou zvláštní vyrážka,
které jsem se nemohla zbavit. Pak se přidaly ještě bolesti svalů. Nakonec jsem
se nedokázala bez pomoci ani zvednout z gauče.
Byla jste u lékaře?
U několika, ale nikdo si se mnou
moc nevěděl rady a zpětně jsem přesvědčená, že někteří lékaři situaci poměrně
podcenili. Po několika týdnech obíhání nejrůznějších ordinací jsem nakonec skončila
v nemocnici na revmatologii, kde mi nejprve diagnostikovali
dermatomyozitidu.
Co to je?
Je to vzácná autoimunitní nemoc,
která někdy vzniká jako reakce těla na nádor. Rakovina prsu mě tehdy ale vůbec
nenapadla, protože jsem pravidelně chodila na prevenci. Měsíc před kolapsem
jsem byla na mamografu, podle kterého bylo všechno v pořádku. V nemocnici
jsem si pak nahmatala bouli v podpaží, nikdo tomu ale nepřikládal větší
význam. Bralo se to jako zduřelá uzlina. Při velkém vyšetření celého těla se
ale ukázalo, že mám nádor v prsu, který se rozšířil i do lymfatických uzlin.
Měla jsem štěstí v neštěstí,
že tělo začalo reagovat. Kdyby ne, šla bych na další preventivní vyšetření až
za dalšího půl roku a nádor by rostl. Už tak byl v pokročilém stádiu,
protože se jednalo o velmi agresivní, rychle rostoucí typ nádoru.
Jak je možné, že to na
mamografu nebylo vidět?
Žádná zobrazovací metoda není stoprocentní.
Tím ale nechci nikoho od preventivních vyšetření odrazovat, jsou nesmírně
důležitá. Později mi paní doktorka vysvětlila, že v prsu je pár „slepých“ míst, která na mamografu nejsou dobře vidět. A tam byl „můj“ nádor schovaný, v té
době ještě docela nepatrný.
Co se vám honilo hlavou, když
jste zjistila, že je to rakovina?
Paradoxně se mi ulevilo, všechno
pro mě začalo být srozumitelnější. Rakovinu na rozdíl od dermatomyozitidy umí
lékaři vyléčit. I když je to náročné a zdlouhavé.
Léčba ale nebyla úplně
jednoduchá.
To rozhodně ne. Co se mohlo
zkomplikovat, to se zkomplikovalo. Léčba byla dlouhá, bolestivá a náročná. Měla
jsem víc než půl roku chemoterapií, poté jsem podstoupila radikální
mastektomii, ozařování, imunoterapii a dvě reoperace hrudníku kvůli dalším
komplikacím. Celé to trvalo dva roky.
Doporučuje se jen u nějakých
druhů nádorů. Probíhá velmi podobně jako chemoterapie. Chodila jsem na ni
jednou za tři týdny. Říká se, že zdánlivě tělu nic nedělá, ale není to tak
docela pravda, jen příznaky jsou mírnější a plíživější než třeba u
chemoterapie. Byla jsem hodně unavená a trpěla obrovskými bolestmi kloubů.
Žít s bolestí 24/7 je těžké.
Vzpomenete si na moment, kdy
jste byla úplně bez bolesti?
Ten ještě nenastal.
Jaká z léčeb byla
nejnáročnější?
Hnusné bylo všechno, jenom každé
jinak. Chemoterapie neničí jen ty špatné, ale i zdravé buňky. Proto vypadávají
lidem vlasy, mění se třeba i kvalita kůže. Člověk je zesláblý, cítí se celkově
špatně, léčba ovlivňuje i kognitivní funkce a psychiku… Chemoterapie pro mě byla nejvíc ubíjející v tom, jak je cyklická. Přijdete domů, jste unavená, ale relativně v pohodě. Za dva dny nastane peklo. A když se po
dvou týdnech začnete konečně cítit jakž takž v pohodě, přijde další dávka,
která vás zase srazí na dno.
Považujete se za zdravého
člověka?
Určitě ne. V tuhle chvíli mě
nicméně už nic, kromě preventivních kontrol, nečeká. Zdravá ale nejsem.
Léčba zanechá na člověku spoustu vedlejších účinků, větších i menších. Pořád je
cítím a myslím, že některých se nezbavím nikdy. Člověk je třeba unavenější než
dřív. Mám mnohem méně energie. Nedávno jsem také podstoupila preventivní
odstranění vaječníků, což s sebou nese chirurgickou menopauzu, která je
mnohem náročnější než ta přirozená. Všechny věci s ní spojené přijdou
náhle, pokles hormonů je okamžitý, není to postupný proces. Od podstoupení
mastektomie a ozařování mám problém s pohybem, protože tkáně se mění a
jsou na nich nevratné změny.
Lékaři uvádí, že vyléčení
z rakoviny je v rozmezí tří až pěti let. Je to pomyslný milník i pro
vás?
Nádor, který jsem měla já, má
poměrně vysoké riziko návratu. Největší je do dvou let. Teď jsem po léčbě něco
málo přes rok. Jsem tudíž zhruba v polovině téhle „lhůty“, možná až
uplyne, se mi doopravdy uleví. Člověk s tím, že se nemoc vrátí, musí
trochu počítat, ale nesmí se tím nechat semlít.
O svých zážitcích jste napsala
knihu To ještě nevíš. Byla to forma terapie?
Při psaní se moje emoce hodně
měnily. Někdy to bylo terapeutické, někdy bolestivé. Ale protože jsem text
pořád přepisovala a vracela se k němu, postupně jsem se od něj musela trochu odosobnit.
Jedná se o váš osobní
příběh, jaká byla spolupráce s redaktorkou?
Byla to krásná spolupráce. Byla
jsem překvapená, jak hladce to šlo. V průběhu psaní jsem nedávala text
nikomu číst, až právě redaktorce. Čekala jsem, že mi tam zaškrtá celé pasáže
nebo řekne, že to někde nenavazuje… Už v prvním mailu mi poslala jen kosmetické připomínky.
Kdo všechno věděl, že knihu
píšete?
Dlouhou dobu jen můj přítel. A
myslím, že kdyby mě u psaní přímo neviděl, zatluču to i před ním. Později jsem
to řekla několika nejbližším kamarádům, ale víc jsem o tom mluvit začala až ve
chvíli, kdy jsem knihu odevzdala. Potřebovala jsem, aby šla skutečně ze mě, a
nechtěla jsem se nechat ovlivňovat názory zvenčí. Navíc jsem se bála, že ji
nedokončím.
Foto: Kristýna Hadačová
Jak dlouho jste si pohrávala
s myšlenkou, že chcete knihu vydat?
Dlouho. Že bude s touto
tématikou, to už je jiná věc. S tím přišli z nakladatelství. Věřím,
že bych se k tomu sama časem dopracovala, ale asi bych k tomu
nesebrala drive hned.
Kniha je hodně otevřená,
odhalující. Neuvažovala jste, že byste psala o někom jiném než o sobě?
Vyprávěla cizí příběh?
Ne. Při psaní jsem nad tím vůbec
nemohla přemýšlet, protože kdybych se zabývala tím, co všechno je nebo není
únosné nebo co pro mě bude znamenat, až si ji lidé přečtou, nikdy bych ji
nedokončila. Navíc, i kdybych na toto téma psala knihu jakéhokoli žánru, každý by mě v tom hledal. A možná i věci, které by byly fabulace, by mi byly
přisuzovány. Nicméně jsem připravená na celou škálu reakcí a nebojím se, co to se
mnou udělá.
A něčeho se obáváte?
Možná reakcí některých lidí,
kteří se v knize poznají. Zároveň ale vím, že všechno, co v knížce
je, je tam z nějakého důvodu a nasvěcuje nějaké důležité téma nebo
zachycuje nějakou emoci, třeba i nepříjemnou. Chtěla jsem, aby knížka byla
maximálně otevřená. Kdybych samu sebe začala cenzurovat, ztratila by smysl.
Nemáte strach, že se vydáním této knihy zařadíte do určité „škatulky“, ze
které bude těžké se vymanit?
Samozřejmě. Je to trochu
dvojsečné. Na jednu stranu nechci, aby mě nemoc definovala. Můj život je plný
různých věcí, toto je jen jedna z nich. Zároveň tomu jdu ale absolutně
naproti.
O tom ostatně svědčí i vás
Instagram, kde jste o své nemoci hovořila velmi otevřeně. Proč?
Protože to jinak neumím. Buď o věcech mluvím otevřeně, nebo vůbec. Na Instagramu jsem od počátku nesdílela jen
knížky, ale svůj život tak nějak průběžně. A rakovina byla bohužel v tu
chvíli ta největší věc, která se mi v životě děla. Nebylo v mé
přirozenosti to skrývat. Navíc mi pomáhalo, když jsem se ze svých pocitů
vypsala a zjistila, že moje příspěvky třeba trochu pomáhají i někomu dalšímu.
Kniha asi není na téma, které jste měla původně v hlavě…
Není, ale to se také do nějaké
míry proměňuje. Přijde mi předčasné mluvit o druhé knížce, když teď vyšla
teprve první. Vždycky jsem si přála napsat knížku, to se splnilo. Je pro mě
přirozené psát a patrně se stane, že ještě něco napíšu. Kdy a co to bude, zatím
nevím.
Foto: Kristýna Hadačová
„Obálku knihu dělala Marie Fišerová. První verze obálky, kterou navrhli v nakladatelství, se mi nelíbila – ne, že by nebyla hezká, ale nedokázala jsem se s ní ztotožnit, nebyla jsem to já. A tak jsem oslovila svou dlouholetou kamarádku, výtvarnici Marii, která se toho ujala moc ráda. A myslím, že výsledek je fantastický.“
Kromě knihy a Instagramu
píšete ještě vlastní newsletter o knihách. Jak se změnil jeho obsah po tom, co
jste knihu napsala?
Je to bonusový obsah k mému
Instagramu, kde píšu o knihách a kultuře obecně víc do hloubky. K tomu
jsem před vydáním To ještě nevíš přidala jseriál „Štěpánka píše knížku“,
který mapoval celý proces vzniku knížky. Od prvotního nápadu až po nahlédnutí
do zákulisí knižního průmyslu. Tím jsem mimochodem byla sama překvapená, protože
pro autora to představuje i mnoho neviditelné práce. Sama bych si to totiž ráda
přečetla. Ale nechci se po napsání jediné knížky tvářit jako odbornice na
psaní, spíš jsem chtěla i sama pro sebe zmapovat celý ten proces. Teď se
nicméně vrátím ke klasickým knižním tipům.
Kniha vznikala rok a půl. Byl někdy moment, kdy jste se na to chtěla vykašlat?
No jasně. Když už ale něco slíbím,
dotáhnu to. Navíc jsem to dotáhnout chtěla. To, že v průběhu přišla krize
nebo únava, je asi běžné. Knihu jsem začala psát ještě v průběhu
onkologické léčby. Prodělala jsem mezi tím ještě dvě operace, chodím do
zaměstnání. Bylo toho hodně a byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát. Na druhou
stranu – jak často se stane, že za vámi přijde někdo z nakladatelství a nabídne
vám, abyste vydali knihu?
Od začátku jste neměla ráda,
když vám někdo říkal, ať s nemocí bojujete. Proč?
Je to úplný nesmysl. Není v silách pacienta ovlivnit, jestli se opravdu vyléčí. Jasně, můžete se
řídit radami lékařů, podstupovat léčbu a řídit se doporučeními, ale rakovina je
součást vašeho těla a vy nedokážete ovlivnit, jestli léčba zabere. Jak se
s tím dá bojovat? Když se pak o někom řekne „prohrál boj…“, implikuje to, že dotyčný udělal něco špatně.
Že se málo snažil, nebyl dost silný… To přitom vůbec není pravda. Je to
k lidem, kteří si léčbou prochází, nespravedlivé.
Ve společnosti se objevují
názory, že si lidé rakovinu způsobují sami nebo že léčba je jen byznys. Jste
připravená i na takové reakce?
Jsem a jsou mi úplně jedno.
Nemyslím si, že by se mě mohla dotknout konstruktivní kritika. Dokážu si ale představit
reakce, které se mě dotknout mohou. Největším kritikem jsem sama sobě. Všechno,
co by mi mohlo být vytknuto, už jsem si s největší pravděpodobností
vytkla.
Jaké třeba?
Ohledně knihy si uvědomuju, kde
jsou její slabiny. Pokud mi je někdo vytkne, jsem s tím v pohodě. Co
by se mě skutečně dotklo, by bylo, kdyby někdo začal zpochybňovat mou vlastní
zkušenost. To, že má někdo jiný pohled na svět a ten můj s ním neladí, je
naprosto v pořádku. Nesmí ale zpochybňovat mě nebo mě osočovat
z toho, že jsem si něco vymyslela nebo přibarvila.
Co odborná veřejnost?
Vyjadřovala jste se kriticky i k systému jako takovému.
Nikdy bych si nedovolila soudit
lékaře jako celek. Vděčím jim za to, že jsem tady. Mám kolem spoustu skvělých
doktorů. Někdy sice trvalo, než jsme si vyladili způsob komunikace, ale zachránili
mi život. Zároveň všechno, co je v knize, se skutečně stalo. A že má zdravotnický systém řadu mezer, asi víme všichni. Ostatně spoustu zkušeností jsem
sdílela i na Instagramu. Myslím, že je to potřeba.
V jakém ohledu? Pomohlo
to něčemu?
Nejeden z lékařů mi řekl, že
ho moje příspěvky donutily se zamyslet nad tím, jak lidem některé věci
komunikuje. Mají hrozně málo času, striktně řeší zdravotní stránku a málokdy
mají prostor si s pacientem promluvit hlouběji. Třeba o jeho obavách.
Jak moc vás nemoc změnila?
Nastavila jste si jinak priority?
Nevím, jestli mě změnila.
Nerada bych vynášela definitivní soudy, ale je přirozené, že každá životní
zkušenost, kterou postupně nasbíráte, zvlášť takto náročná, vás ovlivní. A
posouvá dál. Věřím a doufám, že jsem to pořád já. Mohla bych vyjmenovat spoustu
věcí, které jsou od té doby jinak, ale zároveň zůstávám pořád sama sebou. Obecně
nemám ráda, když se to staví tak, že je nemoc vlastně dar. Na rakovině není dobrého vůbec nic. To, že si člověk dokáže i v té blbé situaci najít něco
dobrého, ještě neznamená, že je situace pozitivní.
Co vám naopak vzala? Když
pomineme tu fyzickou stránku…
Spoustu energie, elánu a síly.
Vzala mi značnou část mé bezstarostnosti a možnost mít děti.
Máte pocit, že jste něco mohla
udělat jinak?
Ne! Nemohla jsem dělat nic víc,
než jsem dělala. Od doby, co genetické testy ukázaly, že mám mutaci BRCA1, jsem
chodila poctivě na veškeré preventivní prohlídky a vyšetření. Jsou ale věci,
které člověk ovlivnit nedokáže. I proto nesnáším teorie o tom, že si lidé
způsobili nemoc sami psychickým nastavením nebo třeba tím, že popírají svou
ženskost. To jsou nebezpečné bláboly, které jen svalují vinu na pacienta a často
nemají jiný účel než na těch nejzranitelnějších lidech vydělat.
Co plánujete teď?
Žádné velké plány si nedělám.
Možná to souvisí i s tou nemocí, protože už jsem zažila, jaké to je, když
se všechny plány rozpadnou. Teď bych si jen přála klid. Nemít žádné velké starosti,
normálně žít se svým přítelem, starat se o pejsky, výhledově si pořídit chalupu
a určitě budu dál psát. Je jen otázka co…
Zdroj: autorský rozhovor se Štěpánkou Fefferovou
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit