Otázka, kdy je nejvhodnější opouštět rodné hnízdo, je aktuální v každé době. Před desítkami let mladí odcházely od rodičů v šestnácti letech, mileniálové dneška považují za vhodný věk osamostatnění se do dvaceti pěti let. Kdy je ta správná doba a je vůbec možné ji určit?
Když se samy zamyslíte, v kolika letech jste z rodného hnízda vyletěly vy, a v kolika předpokládáte, že jednou vyletí vaše děti? V každé době to je jinak. Dříve se osamostatňovaly s dovršením základního vzdělání, dnes je běžné odejít z domova až po vysoké škole. Jsou dnešní rodiče tolerantnější a potomci pohodlnější, nebo za to může především finanční náročnost aktuálních pronájmů? Ne nadarmo se totiž říká, že by se byt v Praze mohl dát vyměnit za menší vesnici na Moravě…
Hlavním důvodem odstěhovat se do svého je častokrát až touha po společném soužití s partnerem, nebo dokonce založení vlastní rodiny. Pouze necelá třetina mladých lidí ve věku od 18 do 30 let má zařízené samostatné bydlení. Většina z nich totiž dává přednost kouzlu spolubydlení, které je výrazně levnější, i když nenabízí tolik soukromí a vlastního pohodlí. Bydlení ve sdíleném bytě s ostatními se ale týká především studentů, kteří ho považují za první krok do „opravdového“ dospělého života.
Základní kritéria, kterých se mladí řídí při výběru samostatného bydlení je v prvé řadě cena, poté lokalita a také velikost a dispozice daného bytu. Většina z nich chce být co nejblíž centru města, nebo minimálně zastávky, ze které se do něj dopraví. I přesto, že většina mileniálů tvrdí, že jejich snem je bydlet čistě ve vlastním, hypotékám se často vyhýbají. Pronájem je zkrátka jednodušší a dostupnější možnost, jak začít žít sám, nehledě na to, jak se v dnešní době většina „hrne“ do velkoměst.
.jpg)
