Česká jogínka v Indii

Třetí týden v Indii přišla první krize. Paradoxně způsobená předtím vychvalovaným jídlem. Všechno, ale úplně všechno tady chutná stejně a ze všeho mám problémy (ano, přesně ty). V Rišikéši je zakázáno jíst maso, pít alkohol a většina jídel je takzvaně satvická. To znamená, že jsou to průmyslově nezpracované potraviny, které jsou minimálně nebo vůbec dochucované a skoro všechny mají kašovitou formu. Ke snídani je vždy ovesná kaše, papaya, banán a někdy meloun, k obědu, rýže, čapatí, něco kašovitého a něco jako salát. Stačí jednu věc špatně umít a malér je na střeše. Vzhledem k nutnosti 100% docházky se lekcí účastním tak jako tak a už se nemůžu dočkat až si odpočinu.

Kromě krize s jídlem samozřejmě přišla i nejedna krize fyzická. Kdo cvičíte jógu, víte, že nejenom tělo dostává pěkně zabrat. Cvičíme teď 3x denně po 90 minutách a musím říct, že je to cítit. Ráno máme hatha jógu, která je specifická svými dlouhými výdržemi v mnohdy nepříliš příjemných pozicích (ke změně taky málokdy dochází příjemně, že:)). Dopoledne alignmenty a asistence s ještě delšími výdržemi v silně nepříjemných pozicích a odpoledne ashtangu, která je po celém dni vlastně radostí a vysvobozením. Naposledy jsem byla takhle zmožená snad na gymplu, kdy jsem se učila cvičit v posilovně, a to už je pěkných pár let. Neměla jsem očekávání, že se tady naučím něco nového. Přijela jsem si sem pro zkušenosti a zážitek a toho jsem dostala vrchovatě. Kromě cvičebních lekcí máme jógovou filosofii, anatomii, mantry, mudry, sanskrt, meditace a pranayamu. Po celém dni máme hlavu jak balón, ale nutno podotknout, že přese všechno stále šťastný balón.

Včera jsme měli den volna, tak jsme se se vydali s partou přátel na focení a procházku městem. Neustále tady něco hledáme a nenacházíme. Člověk má pocit, že pořád vidí něco nového, místa jakoby se vzájemně prohazovala, mizela a zase se objevovala. Kouzelná země. Včera jsme objevili perfekní místo pro venkovní jógu, spoustu turistických obchůdků, nepříliš dobrou restauraci a božskou kavárnu. Taky rodinku opic, která se zabydlela u nás před shalou a občas nás přiskáče pozdravit přímo do místnosti na lekci. Ne všechny opice jsou tady přátelské, tak jsme se už naučili u sebe mít jablko, banán nebo nějakou tyčinku, abychom je uplatili a dostali z podložek a tašek.

Každá země má prostě něco. Minulý rok jsem strávila 2 měsíce na jógových kurzech v Indonézii, kde jsme pobývali nad džunglí a mezi rýžovými polemi. V shale po nás skákaly žáby, vyměšovali gekoni, občas se mezi podložky propletl had, ale i to je jógová praxe. Vždyť jóga je vlastně hlavně to, co si vezmeme s sebou, když nejsme na podložce. Je to ten klid, který vychází zevnitř, který není nijak závislý na tom, co se zrovna děje v našem okolí, ta důvěra v sebe sama a vědomí, že v životě se dějí hezčí i horší věci a stačí jen počkat. Stačí jen být. V tom je štěstí.