Nás, co máme malé děti, ještě nedávno držely nad vodou babičky. Jenže dnes často pracují nebo jsou daleko. Je třeba najít chůvu. Na co si dát pozor, než své dítě někomu svěříte? A jak najít chůvu, která bude vaše dítě rozvíjet a dokáže mu třeba i poskytnout první pomoc?
Psaní tohoto článku jsem odkládala dva týdny. Dva týdny, kdy jsem vstávala před šestou, abych – než se děti vzbudí – mrkla aspoň do e-mailu, vyřídila to nejnutnější, a hlavně naplánovala další předlouhý prázdninový den. Měla jsem hodinu, hodinu a půl, než synové vstali a zeptali se stejně jako včera a předevčírem: „A co budeme dneska dělat?“ Potřebovala jsem psát, ale nemohla. Neumím to po odstavcích, po dvacetiminutovkách, kdy je náhodou zrovna klid. Potřebuju čtyři, pět hodin v kuse, abych se mohla pořádně soustředit. A tak jsem čekala jako na smilování na dnešní den, kdy měly děti naplánovaný pobyt u babičky. Snad doženu aspoň jednu uzávěrku… Neznám moc matek, které by to měly jinak. A neplatí to jen o prázdninách, ačkoli ty jsou nejnáročnější. Potřebujeme pomoc celý rok. Jenže ne vždycky je k dispozici.
Rodiče už nehledají hlídačku, ale parťáka do rodiny, který dokáže dítě rozvíjet v jeho talentech.
Umění improvizace
Když jsme se předloni stěhovali z velkoměsta v jihovýchodní Asii na Moravu, všichni kroutili hlavou: proč proboha do Brna? Pro mě to byla jasná volba. Když už jsem se vracela domů, chtěla jsem být blízko rodině. Částečně přesně z tohoto důvodu: abych mohla dát kluky občas na hlídání babičce a dědovi a mohla pracovat. Jak se ukazuje, uvažovala jsem podobně jako každá pátá matka. Tolik žen počítá podle dat Zprávy o rodině (daly ji dohromady Ministerstvo práce a sociálních věcí a Výzkumný ústav práce a sociálních věcí) s tím, že od druhého roku dítěte si péči rozdělí s prarodiči a blízkými. Vždyť když jsme byly malé my, bývalo to běžné.
Jenže doba se změnila. Ve skutečnosti se dnes prarodiče podílejí na pravidelné péči jen u zhruba každé osmé rodiny. Důvodů je celá řada: prarodiče často ještě pracují, bydlí daleko nebo mají vlastní zájmy, případně se ještě starají o své vlastní rodiče.
„U nás je největší problém, že máma stále pracuje, a tak se na její pomoc nemůžu spolehnout pravidelně. Je spíš vykrývačka, doplněk ke školce. Vyzvedne dřív, pohlídá sem tam přes prázdniny, ale nemůžu si její pomoc naplánovat do kalendáře,“ říká Alena, se kterou se občas potkáváme cestou ze školky. Právě tahle neustálá improvizace je podle ní na rodičovství nejnáročnější. Odrazuje ji od toho, aby v práci přijala povýšení. Nikdy totiž neví. Bude hlídání? Nebude? Na jak dlouho? A dá se na něj spolehnout, když dítě onemocní?
Stejně vrtkavá je pomoc i u dědů, o kterých se obecně mluví méně. „Můj táta nikdy nebyl intenzivní rodič, tak můžu těžko čekat, že se to v sedmdesáti naučí u vnoučat. Rád s nimi půjde do zoo, ale jen když to zařídím – koupím lístky, nachystám svačiny, děti k němu dovezu a zase je odvezu,“ říká Klára, jiná maminka z mého okolí. Neplacená pomoc rodiny tedy sice pořád existuje, nestojí žádné peníze, ale platí se za ni jinak: nepředvídatelností a vložením hromady vlastní energie, aby se vůbec odehrála.
Jedním z mých největších kulturních šoků, které jsem zažívala, když jsem v uplynulých letech přijížděla na návštěvu rodné Moravy ze zahraničí, bylo, kolik českých dětí zůstávalo doma bez dozoru. Nejen po škole, ale někdy i večer, když si rodiče chtěli zařídit vlastní program. Byl to úplný opak toho, co se dělo v cizině. Tam moji známí chodili do práce nebo na rande často už několik měsíců po narození potomka, všichni ale měli profesionální chůvu. K našim sousedům v Malajsii chodila ještě v době, kdy klukům bylo 10 a 13 let.
To moje kamarádky v Česku čekaly s návratem do práce i drobnostmi, jako je návštěva divadla, buď na babičku v důchodu, anebo právě na to, až dítě povyroste a bude moct zůstat doma samo – což bylo klidně už v šesti letech. Moje vyprávění o chůvách budilo v jejich očích nedůvěru. Chůva u nich měla stigma přílišného luxusu. A kde by ji také na venkově vzaly?
Komu se dá věřit
Ani ve velkých městech ale ještě před pár lety nebyly na „hlídačku“ – chůva říkal málokdo – žádné velké nároky. Dodnes mám v telefonu esemesku od kamarádky s kontaktem na jakousi Janu a doporučením, ať jí zavolám, až budeme celá rodina v Praze, ať si můžeme s manželem vyrazit. „Dojede klidně do hotelu a bude tam sedět třeba do půlnoci,“ psala mi. Spojení „bude tam sedět“ dobře ukazuje, co se tehdy od chůvy čekalo: aby se dítěti nic nestalo a nemělo hlad. Víc nic. Tyhle doby jsou pryč. Stále víc žen se vrací do práce dřív a víc se mluví také o partnerském životě, potřebě času pro sebe a o tom, že babičky už nejsou tak dostupné jako dřív. Logicky tak přicházejí nové otázky a potřeby. Ne kdo nám dítě pasivně pohlídá, ale komu můžeme dítě skutečně svěřit, nejlépe pravidelně.
„Spousta rodičů dnes nehledá hlídačku, ale parťáka do rodiny. Člověka, který zapadne do rodiny a dokáže dítě rozvíjet v jeho talentech, motivovat ho a být mu průvodcem při objevování světa,“ říká Pavlína Albrechtová ze služby HlidaniDeti.cz. Dnešní chůva už není studentka, která si přivydělává tím, že večer dohlédne na spící dítě a u toho se učí chemii. V případě profesionálních služeb, jako je HlidaniDeti.cz, musí jít o člověka s pedagogickým nebo zdravotnickým vzděláním, který zvládne první pomoc a orientuje se ve vývojových potřebách dítěte.
„Naše chůvy procházejí několika koly výběrového řízení. Ověřujeme vzdělání, reference, délku praxe, výpis z trestního rejstříku i absolvování kurzů první pomoci. Snažíme se eliminovat situace, které rodiče sami často nemají šanci odhalit,“ vypráví Pavlína Albrechtová a přidává historku o tom, jak během půlroku zachytili dvě uchazečky, které na první pohled splňovaly vše na sto procent, ale hloubkové prověření odhalilo vážné psychické problémy v rozsahu invalidity, což by rodiče těžko zjistili během krátkého seznámení třeba někde v kavárně.
Důležitá je navíc i druhá strana rovnice. Nejde jen o to, zda je chůva vhodná pro rodinu, ale také zda je rodina vhodná pro chůvu. Některé rodiny se častěji stěhují, jiné zase vyznávají různá náboženství, která se promítají do způsobu života, rodinných hodnot nebo třeba i přípravy jídla. Profesionální servis, který by dokázal najít perfektní chůvu pro konkrétní rodinu, zní jako skvělé řešení. Je ale otázka, pro koho. Ne každý si ho totiž může dovolit.
Až 400 korun za hodinu
Dnešní chůvy často nehlídají jenom doma. Vyzvedávají děti ze školy, vozí je na kroužky a čekají tam na ně, pomáhají s úkoly, aktivně děti rozvíjejí a samozřejmě vykrývají dny, kdy dítě onemocní, aby rodiče mohli pracovat. To má pochopitelně svou cenu. U HlidaniDeti.cz vyjde hodina hlídání na 400 korun. Podle platformy Hlídačky.cz se sazba za hlídání v Česku pohybuje průměrně od 182 korun v Moravskoslezském kraji po 286 korun v Praze. To na první pohled nemusí znít dramaticky. Jenže dvacet hodin hlídání týdně znamená přibližně 30 tisíc korun měsíčně. Pražská chůva na plný úvazek vyjde měsíčně přes 45 tisíc korun hrubého – víc, než byl medián mzdy české ženy na konci roku 2025.
Jinými slovy: profesionální péče je pro mnoho rodin jako druhá hypotéka. Jak uvádějí data společnosti Mumdoo, která se zaměřuje na zapojení rodičů malých dětí do zaměstnání, rodin bez jakékoli pomoci v Česku ubývá. Placená péče chův ale zůstává spíš okrajovým řešením a její podíl za poslední dva roky nenarostl, přestože v některých společnostech se hlídání nabízí i jako firemní benefit. Mnohem častěji rodiče improvizují kombinací školy, školky, prarodičů, kamarádů, prostě všeho.
Doporučujeme
reklama
Naděje pro rodiče
Data by se ale možná mohla brzy měnit. V roce 2025 se rozjelo sousedské hlídání se státní podporou. Od 1. září 2026 má začít platit takzvané hlídačkovné coby nová státní sociální podpora pro studující rodiče. „Už před šesti lety jsem věděla, že pokud se mi po rodičovské nebude moct o syna starat máma, dítě si vlastně nemůžu dovolit. Sama bych nás neuživila, ačkoliv podpora existuje,“ říká moje kamarádka manažerka a samoživitelka. Co na první pohled vypadá jako její osobní problém, je ve skutečnosti hlubší společenské téma.
Rodiny dnes potřebují pomoc stejně jako generace před nimi. Jenže zatímco dřív byly součástí širší komunity, dnes žijeme v oddělených ostrůvcích a pomoc musíme stále častěji nakupovat na trhu. A tam platí, že kdo má víc peněz, koupí si jí prostě víc. Profesionální péče tak může rodičům otevřít cestu k lepší práci, vyšším příjmům nebo jednoduše většímu množství volného času. Vytváří ale novou nerovnost mezi těmi, kteří si ji mohou dovolit, a těmi, kteří ji dál skládají z babiček, sousedů, odříkání a co nejrychlejšího vychovávání dětí k samostatnosti.
Když jsem teď několik dní čekala na babiččin den s kluky, abych dohnala uzávěrku, bylo mi stydno, že jsem pozadu, ale zároveň jsem si uvědomila, jaké mám vlastně štěstí, které řada matek kolem mě nemá. Přiznat, že potřebuju pomoc, a říct si o ni je velký a důležitý krok. Jestli ji ale budu mít po ruce, to už nezáleží jenom na mně.
Nejlepší je spolupracovat na výběru s profesionální agenturou, která chůvy prověřuje.
Pokud je pro vás pomoc agentury nedostupná, dejte si pozor na chůvy, které chtějí peníze na ruku. Pokud se cokoli stane, chůva je z obliga, protože v domácnosti oficiálně nikdy nebyla.
Víc než pohovor napoví běžná konverzace. Věnujte pozornost tomu, co se řekne jen tak mezi řečí. Jak chůva mluví o dětech, o které se starala dřív? Jak o dětech obecně? Jaký má názor na odměny, tresty a podobně? Shoduje se s vašimi hodnotami?
Chemie se pozná rychle. Jde úvodní povídání přirozeně, v příjemné atmosféře? Má se chůva k dětem a ony k ní? Pak jsou to dobré signály, že by to mohlo fungovat.
Co nejvíc očekávání si vyjasněte předem. Co má a nemá chůva s dětmi dělat, co mají a nemají jíst a jaký bude denní režim.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno, rodinnysvaz.cz
Článek vyšel pod původním titulkem „Babičky došly, hledá se chůva“ v časopise Marianne 09/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Lada Nosková: Štve mě, že v roce 2026 ještě někdo řeší váhu
.jpg)
