Babi, takhle ne. Jak si s prarodiči nastavit hranice výchovy dětí? Omezování návštěv není řešení

Všední odpoledne, čekám na kroužku na syna, když zaslechnu cizí monolog: „Tak jí říkám: ‚Mami, do háje, to jí místo té čokolády nemůžeš koupit třeba mango? Vždyť je to i levnější!‘ Ale ona ne! Už jsem si říkala, že k ní snad Terku nebudu ani dávat. Jenže musím do práce. A to se mám s mámou furt hádat? Aby Terka neměla ani jednu babičku?“ Nedokážu neposlouchat – asi profesní deformace. V podobných náhodně zaslechnutých útržcích konverzací se totiž často skrývají zajímavá témata. Jako třeba tohle: střet výchovy mezi rodiči a prarodiči.

Druhá strana u stolu přikyvuje: „Jo, u nás taky, jak mluvit do dubu. Už jsme si říkali, že ty návštěvy omezíme.“ Přemýšlím, jaký je to paradox. Čím dál víc dnes mluvíme o tom, že bez vztahů nelze existovat, že jsou základem spokojenosti – abychom je pak odpírali vlastním dětem a ty fungující trhali kvůli… čokoládě? Přitom nám jde o totéž. Mít jeden druhého. Vychovat zdravé, spokojené děti, které budou mít dobré vztahy samy k sobě i ke světu.
S rodiči nevedeme spory o hodnoty. Vedeme je o metody. Bohužel v nich nejde jen o čokoládu, ale často o vážnější věci: odměny, autoritu a někdy i fyzické tresty. A taky o to, že někdo, kdo vychoval nás, zpochybňuje naše rodičovská rozhodnutí. Někdy jde i vědomě proti nim.

Mohlo by se vám líbit

Mámu si pletou s babičkou. Bojím se, že táta umře. Úskalí rodičů ve věku prarodičů. A co na to děti?

Kdo nastavuje pravidla

Výchova není o dokonalé shodě, ale o respektu. „Rodiče v ní mají jinou roli než prarodiče. Jsou to oni, kdo nastavují pravidla a řeší výchovu. Prarodiče jsou tohoto tlaku zproštěni. Jejich role je víc o tom, aby si s dítětem užili čas, dělali spolu věci, které je baví, a budovali vzájemnou blízkost,“ říká Barbora Jakobsen, klinická psycholožka působící v Norsku a jedna z autorek knihy Laskavé rodičovství (Grada, 2025).

A právě tahle různorodost je pro dítě obohacující. Máma je přísnější, babička rozmazluje, s dědou se dělají lumpárny… Každý ho učí něco jiného, ukazuje mu jiný způsob, jak fungovat na světě a stavět se k výzvám. Proto také ne každý rozdíl stojí za konflikt. „Na jedné straně jsou věci, které nemusí být ideální – víc sladkostí nebo volnější režim ale dítěti zásadně neubližují. Na druhé straně jsou způsoby zacházení, jako například fyzické tresty, které prokazatelně narušují vztahy a ubližují,“ říká psycholožka. To je potřeba rozlišovat a podle toho jednat.

Mohlo by se vám líbit

Děti mohou být zasažené jak válkou, tak násilím v rodině. Agrese doma zanechá stejně hluboké stopy, říká odbornice

Výchova z jiné doby

„Držím si pro vlastní klid v hlavě jednu důležitou mantru: prarodiče nevychovávají ze zlosti, jenom z jiné doby,“ svěřuje se mi kamarádka Lucie. To, co oni zažili jako normální – spát na bříšku, cukr neškodí, poslouchat na slovo a basta –, byla nutnost, nebo dokonce doporučení. Není to ignorace, ale zkušenost.

Někdy ani fyzické tresty nevycházejí ze zlého úmyslu, ale třeba z bezradnosti nebo strachu. Pro příklad nemusím chodit daleko, zažila jsem to sama. Následující řádky se mi nepíšou snadno, protože se za ně stydím jako za máloco v životě, ale v minulosti jsem se taky neudržela. Starší syn dělal opakovaně nebezpečnou věc, já to potřebovala rychle zarazit a v tu chvíli mi ujela ruka, ačkoli takto syny vést nechci.

A nechce to ani spousta prarodičů. Jenže když v trestání sami vyrostli, je to o to složitější. „Často neznají jiné nástroje k nastavování hranic. Je důležité mluvit o tom, že to jde i bez trestání a křiku,“ říká Barbora Jakobsen. Proto doporučuje vysvětlovat, proč to máte jinak a chcete dělat jinak. A apelovat u toho na společný cíl: mít s dětmi vztah beze strachu a ponižování. U přístupnějších prarodičů funguje i „prosím tě, mohli byste, protože…“ A doporučit podcast, knihu nebo kurz, jak na to. Ne jako útok „chceme, abyste to dělali jinak“ (což si spousta prarodičů přeloží jako „protože vy jste to dělali blbě“), ale jako pozvání: „Byla bych ráda, kdybyste se nad tím zamysleli a mohli jsme to probrat.“

Mám známou, jejíž rodiče hodně dají na autority, a tak na ně odkazuje: „Říkala to paní učitelka / doktorka / Jana, která je psycholožka…“ A její otec hned nastraží uši. Použít můžete cokoli z uvedeného. Zásadní ale je, že takové rozhovory patří do klidných chvil, kdy máte dost času. Neřešte je v afektu. Jiná situace samozřejmě je, když prarodiče násilí bagatelizují slovy jako „taky jsem dostával a nic mi není“.

Vysvětlujte prarodičům, proč to chcete dělat jinak, a zdůrazněte společný cíl: mít s dětmi vztah beze strachu.

„Děda to tak nemyslel“

Jiná z mých známých mi nedávno popisovala situaci, kdy její otec vytrhl sedmiletému synovi z rukou iPad s rozehranou hrou, a ještě ho po nich pleskl, protože „už třikrát řekl, že se jde do koupelny, a kluk ani nezvedl oči“. Doma to přitom dělají tak, že Irena syna Matyáše pět minut před večerní hygienou upozorní, aby dohrál a vše si uložil. U prarodičů se pokrok ve hře neuložil, kluk to obrečel, děda řval, co je to za neposlušné děcko, co by mělo doma dostávat pořádně na zadek, jinak brzo poroste pro kriminál… A jeho mámě při vyzvednutí nezapomněl prorokovat, že jestli si nezjedná pořádek teď, v pubertě si s ním neporadí.

Pro dítě je v takové situaci zraňující slyšet, jak o něm děda mluví. Má pocit, že si dědův řev a plácnutí zasloužilo. Proto je důležité mluvit o situaci nejdřív s ním. Aby pochopilo, že chyba není v něm, ale u dědy, který neumí takové situace řešit. „Je potřeba dát najevo nesouhlas. Ujistit dítě, že se může kdykoli svěřit, a zároveň řešit situaci s prarodiči, ne skrze děti,“ říká odbornice. Díky rozhovoru je dítě lépe vybavené, aby mohlo podobné situace příště chápat, a také ví, že se může obrátit na rodiče. A prarodiče? Pokud by děda k Matymu přišel, položil mu třeba ruku na rameno a řekl, co od něj chce, je větší pravděpodobnost, že by kluk nejen zvedl oči od Minecraftu, ale nejspíš i poslechl. Jak ale zařídit, aby tohle děda dokázal?

Mohlo by se vám líbit

Hlídání vnoučat jako elixír mládí? Studie ukazuje překvapivý bonus pro mozek prarodičů, hlavně babiček

Z pohledu prarodičů

Je dobré připravit se na to, že i když prarodiče vyslechnou a třeba i pochopí, co máte na srdci, neznamená to, že automaticky změní chování. Pokud vyrůstali v trestání, museli poslouchat na slovo a pak totéž aplikovali na nás, žijí v tomhle výchovném světě už nějakých sedmdesát let. Je naivní čekat, že od zítřka bude všechno jinak.

Dá se tomu jít naproti ale i jinými způsoby. Jeden mě shodou okolností trkl zrovna před pár dny. Odcházela jsem ze školky se synem zároveň s jednou babičkou, která se snažila vést za ruku jeho spolužáka. „Hlídáte často?“ ptala jsem se. „No furt. Dcera se mě už ani neptá. Jenom zavolá, ať Rostíka dneska vyzvednu.“ Vtom se jí Rostík vytrhl z ruky a běžel k okraji silnice. Ona za ním. „Nevím, jestli si to vy mladí uvědomujete, ale hlídat vnouče je větší zodpovědnost než vychovat vlastní dítě. Kdyby se mu něco stalo…“ vydýchávala se na červené.

Nebylo to poprvé, co jsem slyšela, že dcery a synové berou hlídání jako samozřejmost a babičky a dědové to nezvládají. Jasně, většina si jich vezme vnoučata ráda, je to přece babička/děda. Je ale rozdíl, když hlídání předchází prosba a nebere se jako samozřejmost, a prosté „vyzvedni ho“. Není pak divu, že když babička hlídá skoro každý den, dělá si nárok na to, aby dítě i vychovávala. Své udělá i stres, aby se vnoučeti nic nestalo.

Staršímu člověku zvyklému na svůj klid může taková situace snadno přerůst přes hlavu a vyčerpaný může mít ještě větší problém nastavovat hranice a kontrolovat své emoce. Dřív než se naděje, pak sáhne k „osvědčeným metodám“, jako je třeba plácnutí, ačkoli slíbil, že to dělat nebude. To není omluva, ale realita. Mimochodem, fyzické tresty jsou v Česku od 1. ledna letošního roku zakázány. Týká se to nejen facek, plácání a bití, ale i kopání, třesení, tahání za uši nebo vlasy nebo nucení do nepříjemných poloh.

Stanovte si priority

Mám ve svém okolí páry, které ve snaze dítě ochránit (a to i od přemíry cukru) tráví čas u prarodičů s ním nebo ho tam samotné nechávají jen na pár hodin, ale rozhodně ne na přespání. Je to možná řešení na nějaký čas, ale pořád mít situaci pod kontrolou nelze a na všem se neshodnete nikdy. Spíš by bylo dobré ujasnit si, co jsou klíčové věci.

Otázky jako počet minut či hodin u televize a počítačových her či množství sladkostí jsou samozřejmě na vás, ale zrovna tady se oči přimhouřit dají – a to i podle odbornice: „Pokud dítě dostane u prarodičů víc sladkostí nebo chodí spát později, dopad na jeho vývoj je minimální. Je to drobná odchylka od běžného režimu, která mu neubližuje,“ říká Barbora Jakobsen. Naopak tělesné tresty a slovní ponižování jsou za hranou. Zejména pokud je bagatelizované, dlouhodobé, závažné a není naděje na změnu.

Jinými slovy: ne všechno, co nám jako rodičům vadí, má stejnou důležitost. A právě rozlišování mezi „nepříjemné, ale vlastně neškodné“ a „skutečně ubližující“ nám může ukázat, kdy zatnout zuby a kdy zasáhnout. Pokud otevřená diskuze a prevence nemají dopad, možnosti jsou v zásadě dvě: buď dítě nechávat hlídat prarodiči s tím, že budou dělat věci po svém, nebo pobyt u prarodičů omezit. Není to příjemné dilema, já vím. A navíc to není matematika, ale lidské vztahy s nedokonalostmi všech zúčastněných. Tím pádem také neustálé hledání rovnováhy mezi pravidly a blízkostí.

Máloco se navíc vyřeší jedním rozhovorem a spoustu věcí je potřeba probírat stále znova a jinak s tím, jak děti rostou. Vztah prarodičů s vnoučaty je ale něco, oč se vyplatí bojovat.

Mohlo by se vám líbit

Diana jako babička: Jak by podle umělé inteligence vypadala pětašedesátiletá princezna, kdyby tragicky nezemřela?

Kde hledat rady?

Pokud byste své rodiče chtěli navést na modernější, partnerštější způsob přístupu k dětem, můžete jim doporučit:

• Kniha: Laskavé rodičovství. Pedagožka a dvě psycholožky společně napsaly průvodce pro všechny, kdo chtějí vychovávat děti bez trestů a ponižování. Vydalo nakladatelství Grada.

• Centrum LOCIKA je první specializované poradenské pracoviště v Česku, které pomáhá zvládnout těžké situace spojené s násilím v blízkých vztazích. Funguje pro děti, dospělé i odborníky. Na webu centrumlocika.cz nebo na Facebooku mají skvělé infografiky na různá témata související s výchovou.

• V televizním pořadu Hyde Park Civilizace byl v dubnu hostem vývojový psycholog Gordon Neufeld. Mluvil i o tom, jak zvládnout náročné situace bez fyzického násilí. Pořad je k vidění na hydeparkcivilizace.cz a existuje i stejnojmenný podcast.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Babi, takhle ne“ v časopise Marianne 06/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.